V ČSSD opět sílí hlasy po Sobotkově odstoupení z funkce předsedy strany a jsou podle mého názoru opět nesmyslné. Je sice pravda, že v demokraciích předsedové po neúspěchu svých stran obvykle odstupují, avšak nelze to generalizovat - měli by končit jen tehdy, pokud neúspěch zavinili.

Sobotkovu politiku v posledních letech je třeba hodnotit jednak podle toho, jak se projevoval jako předseda ČSSD a jednak jako premiér. Jeho působení jako předsedy ČSSD lze vyslovit jen poklonu, ne-li obdiv. Měl to nesmírně těžké, neboť se ho snažili potřít velmi silní soupeři, navíc posilovaní prezidentem, který na Sobotku a de facto na celou ČSSD působil (a působí) podobně jako Putin na Evropskou unii: navenek jako přítel, ve skrytu jako úkladný rozvraceč. Těžko by kdo jiný než Sobotka dokázal zvítězit, měl-li by proti sobě tolik a tak silných nepřátel – lánští pučisté nebyli zdaleka sami.

Jako předseda vlády to neměl o mnoho lehčí. Vytýkat mu, že přistoupil na vládu s Babišovým ANO je podobné jako vytýkat Masarykovi, že přistoupil na Československo složené z Čechů, Němců, Slováků a Ukrajinců: jiné volby nebylo, jiná reálná možnost se nenabízela. Mnozí z nás mohou být jistě nespokojeni s řadou Sobotkových kroků, zejména s jeho kolísáním na hraně populismu, používáním vulgarismů (naštěstí krátkodobým), spojení se s Chovancem, „řešení“ „problému“ policie, odstavení Jiřího Dienstbiera, příkrý přístup k imigrantům, nedostatečná distance od Visegrádu (který nás táhne dolů a na východ), malý důraz na ekologii a předčasné vzdání církevních restitucí (dodatečně doplňuji po připomínce čtenáře a děkuji mu za ni).

Zde má ovšem snad každý právo na svůj názor. Nikdo soudný však Sobotkovi nemůže vytýkat, že proti Babišovi vystoupil pozdě: udržení celistvosti vlády po celé funkční období a pokud možno co největší naplnění jejího programu mu bylo jednoznačnou a oprávněnou prioritou. Za nedávné vládní krize (opět naštěstí jen krátkodobé) měl proti sobě Babiše a Zemana, tj. snad ještě silnější protivníky než lánské pučisty, a přesto i je zvládl. Žádnou chybu mu tomto případě vyčíst nelze, ale naopak: demisí vlády své protivníky chytře zaskočil a potlačil tím Babišovo mučednictví, a když toho za nechtěné avšak vydatné Zemanovy pomoci dosáhl, ji stejně chytře odvolal. A umlčel též hlasy volající po jeho větší razantnosti.

Jednu chybu mu však nelze nevyčíst: nedokázal veřejnost přesvědčit, že na úspěchu a stabilnosti naší nejlepší polistopadové vlády (a Sobotka je jejím premiérem!) má větší zásluhu než Babiš, se kterým problémy počínaje Čapím hnízdem jen narůstaly. Že ČSSD doplatila ne na svého lídra, ale na nynější celoeuroamerický odpor vůči zavedeným stranám a na touhu lidí po změně. Viz „šílený“ Brexit, viz šílený diletant a lhář Trump, viz Rakousko a Holandsko, kde rozum zvítězil jen o vlásek, a zejména viz Macron, který odrovnal tradiční francouzskou levici i pravici.

Pokud Bohuslav Sobotka post předsedy ČSSD opustí, strana ztratí za bouře svého kapitána a nikdo lepší ho nenahradí. A Zeman a pravice i komunisté jen zaplesají.

To vše by podle mne mělo být krédem ČSSD v nynější předvolební kampani. Nejen Sobotkovým, ale především všech a s j e d n o c e n ý ch sociálních demokratů.

Sám bych si přál, aby nynější vláda, která v podstatě odpovídá dlouhodobým pravolevým preferencím naší veřejnosti, po volbách víceméně zůstala, byť dejme tomu s Babišovým předsednictvím – Babiš se musí dovyklubat. ČSSD a zejména Bohuslav Sobotka by v ní neměli chybět, coby vyrovnávající a stabilizující silná síla. Stejně rozhodně by v ní neměli chybět Lidovci plus STAN.