Naši komunisté prošli od svého vzniku na počátku dvacátých let minulého století pozoruhodným vývojem. Zatímco původně byli vedeni vyššími, byť extremistickými a nedemokratickými idejemi, postupně je opouštěli ve prospěch „idejí“ ryze mocenských, a to zejména po své bolševizaci. Tento vývoj trvá dodnes.

Hodně se změnili, snad až na lásku k Rusům. Při tom je dnes jasné, že nás po roce 1945 nepoškodil ani tak komunismus jako jeho ruská verze. Stalinovým odmítnutím Marshallova plánu (kde bychom dnes byli?) počínaje, procesy padesátých let pokračuje a okupaci a „normalizací“ po roce 1968 konče, naši komunisté podléhali ani ne tak vlastní jako ruské režii. To, že se jí přidrželi i po roce 1989, bylo ovšem už jen jejich vlastním rozhodnutím. Obětovali jí i to údajně nejpodstatnější a co mají ve svém názvu, komunismus: dnešní ruská-Putinova politika nemá s komunismem nic společného. Putin své odpůrce likviduje stejně tvrdě, jak to dělali naši komunisté, než byli v roce 1989 svrženi. Vzhledem k tomu, že Putin se snaží co může, aby poškodil a ohrozil Západ, politika KSČM (stejně jako politika našeho prezidenta) zavání vlastizradou.

Jako všichni jiní extremisté jsou i naši komunisté na jedné straně neuvěřitelně rigidní, na druhé straně mimořádně pružní. Rigidní jsou snahou nastolit u nás znovu „lidově demokratický“ socialismus, svými Grebeníčky a Semelovými, neuznáváním NATO a Evropské unie, popíráním výhod demokracie apod.; pružní jsou neustálým vyslovováním svých dílčích „mouder“. (Když jsem si nedávno dělal na internetu voličský test, byl jsem překvapen, že mi vyšli na posledním místě, přestože s mnoha jejich dílčími výroky souhlasím.) Co je na nich ovšem nejhorší, je jejich pokrytectví. Příznačné je například to, že slovu marxismus se (komunisté!) vyhýbají jako čert kříži. A že se tváří jako „čistí pánové“, i když se tak mohou tvářit (a těžit z toho) jen proto, že už dlouho nejsou u moci. Varovným případem je tu Jiří Dolejš, jemuž byla sice prokázána nemalá korupce, přesto se však ve vedení KSČM udržel.

K ideologii KSČM je možno vyslovit tyto výhrady:
1. Svou představu o celkovém obrazu socialistické společnosti KSČM nikdy dostatečně neupřesnila.
2. Socialismus potlačující kapitalismus je utopií, neboť kapitalismus vyvěrá z odvěké a nevykořenitelné lidské mentality.
3. Jakákoli utopie je nebezpečná, protože je mýtem, výmyslem, nepravdou.
4. „Socialistický ráj“ se nikdy nikde neudržel (viz třeba husité), neboť je neudržitelný.
5. Kapitalismus není zapotřebí zrušit, lépe je pouze zmírnit jeho nejhorší formy. Zrušit ho lze pouze násilím.
6. Násilí vyvolává zpětné reakce, které je třeba potlačit, čímž se společnost dostává na sestupnou dráhu, na jejímž konci je zákonitě nesvoboda, totalita.
7. Státy se sociálně tržní ekonomikou lze považovat za kapitalistické stejně jako za socialistické.
8. Kritika současného stavu světa a české společnosti není komunistickým specifikem, existují i kritiky jiné a méně tendenční.
9. Od svých hlavních mýtů KSČM odvozuje řadu mýtů vedlejších a i těmi útočí na zdravý lidský rozum. Tím společnost poškozuje.

10. Ideologie KSČM je (stejně jako jí vždy byla a stále je ta ruská) p r i n c i p i á l n ě antidemokratická.

Každý, kdo je členem KSČM nebo kdo ji volí či s ní sympatizuje, by si měl uvědomit, že uvedené výhrady jsou závažné, a že by se proto nad nimi měl přinejmenším zamyslet.