V naší nynější situaci, těsně před novou volbou prezidenta, je podle mého názoru poučné a inspirativní si připomenout, jaké prezidenty měli po Listopadu naši „bratři“ Slováci, jaké my, a jak to ovlivnilo vývoj našich společností, ekonomik a politiky.

Prvním slovenským prezidentem byl Michal Kováč, v úřadu v letech 1993 až 1998. Původně ekonom a člen KSČ, ze které byl v roce 1970 vyloučen (pro nepamětníky je třeba dodat, že se tehdy rozlišovalo mezi vyloučenými a těmi, kterým členství bylo pouze pozastaveno; vylučováni byli ti „nejhorší“). Po Listopadu zastával funkci slovenského ministra financí, poslance Veřejnosti proti násilí a následného HZDS a stal se předsedou Sněmovny lidu FS. Byl jediným slovenským prezidentem, který nebyl zvolen přímou volbou. Opakovaně dostal do sporů s Vladimírem Mečiarem, které vyvrcholily dodnes známým únosem jeho syna a jejíž aktéry Mečiar omilostnil. Dnes je kvůli tomu proti němu vedeno soudní řízení.

Druhým slovenským prezidentem byl v období 1999-2004 Rudolf Schuster, vzděláním stavební inženýr a ekolog. V roce 1964 vstoupil do KSČ. V letech 1983-1986 a 1994-1999 byl primátorem města Košice, v letech 1986-1988 působil jako předseda Východoslovenského krajského národního výboru, v období 1990-1992 jako velvyslanec v Kanadě a v letech 1993-1994 pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí v Bratislavě. Výrazně se uplatnil též jako spisovatel a televizní a rozhlasový scénarista. Jako prezident se zasadil o přijetí Slovenska do Evropské unie a NATO a (neúspěšně) bojoval proti zavedení rovné daně.

Dalším slovenským prezidentem se na dvě údobí stal Ivan Gašparovič, právník a vysokoškolský učitel (docent a prorektor). Členem KSČ byl pouze v roce 1968 a byl z ní po půl roce vyloučen. V letech 1990-1992 byl generálním prokurátorem ČSFR, poté vstoupil do HZDS a v roce 2002 založil a stal se předsedou Hnutia za demokraciu. Byl to spíše levicově orientovaný politik, jehož krédem bylo „myslím národně, cítím sociálně.“

Posledním slovenským prezidentem je Andrej Kiska, elektrotechnický inženýr, podnikatel a filantrop. Nikdy nebyl členem KSČ. Přestože n e m ě l t é m ě ř ž á d n é p o l i t i c k é z k u š e n o s t i, dokázal v roce 2014 porazit premiéra Fica. V některých názorech se odlišuje od většinového názoru slovenské společnosti, například se zastává Romů a uprchlíků, je však podle průzkumů nejpopulárnějším a nejdůvěryhodnějším slovenským politikem.

Je možno říci, že Slováci měli po Sametové či po slovensku Něžné revoluci na rozdíl od nás dvojí štěstí. Zaprvé: když se brzo po ní vynořil triumvirát tří demagogů (v obojím smyslu, v původním řeckém, tj. lidových vůdců, i v dnešním, tj. zamlžovatelů a překrucovatelů pravdy) Klause, Mečiara a Zemana, poměrně brzo se svého demagoga zbavili. Za druhé: měli lepší prezidenty. V tomto ohledu je možno česko-slovenské prezidenty rozdělit do dvou skupin, sestávajících se z Václava Havla a slovenských prezidentů a českých prezidentů Klause a Zemana. Jinými slovy na populisty a nepopulisty či na pravdoláskaře a „kavárnu“ a nepravdoláskaře a „hospodu“. Pokud vím, na slovenské prezidenty davy nikdy nevolaly „děkujeme odejděte!“, nebyl na ně spáchán atentát (byť jen airsoftovými kuličkami) a neházelo se po nich rajčaty. Ještě jinými slovy, slovenští prezidenti společnost neštěpili a nerozkládali tak jako u nás Klaus se Zemanem. Nejviditelnější rozdíl je nyní mezi Zemanem a Kiskou.

Opět jen pokud vím, protože ani já jsem slovenskému politickému vývoji nevěnoval takovou pozornost, jakou si zasloužil: Slovensko se po Listopadu vyvíjelo rychleji a lépe než my, a to zejména díky svým prezidentům. Přes četné peripetie typické pro země bývalého Východního bloku a přestože k tomu mělo menší předpoklady než my, se vyvíjelo klidněji a úspěšněji, včetně ekonomiky. Má větší naději stát se součástí jádrové Evropské unie, a to nejen proto, že už si delší dobu spokojeně užívá eura. Nečelilo tak častým a tak velkým výkyvům na polaritě vlevo-vpravo, nedošlo tam k (mezi Klausem a Zemanem vytvořené) Opoziční smlouvě apod. Slovenští prezidenti byli v dobrém slova smyslu vlastenci, což tlumilo jejich touhu po osobní moci a z ní vyplývající negativní důsledky. Méně svou zem odtahovali od Evropy a méně obraceli své oči na totalitní Rusko a Čínu. Komunisty již delší dobu volí méně než jedno procento Slováků. I proto je slovenská společnost méně rozštěpená než naše a celkově je méně „postfaktická“. Boj za lidská práva a ekologii tam neznamená politickou „smrt“ jako u nás (jak tomu bylo v případě Jiřího Dienstbiera a Matěje Stropnického). Je tam lepší a optimističtější atmosféra, což je důležité pro každodenní život lidí a pocit jejich životního štěstí. Slovenští prezidenti lépe plnili svůj základní úkol – být nadstraničtí a sjednocovat národ.

Po léta jsme Slovákům pomáhali a učili se od nás. Nyní to už nepotřebují a ani to pochopitelně nechtějí. Neměli bychom se dnes naopak spíše my učit od nich?

Nepotřebujeme nyní spíše „Kisku“ než (po všech stránkách chátrajícího) Zemana?

Kterému jsou nejblíž podvodníci Babiš a Mynář? Kterého stále víc nahrazuje a možná i ovládá postkomunista-komunista "chytráček čtveráček Ovčáček"?

Andreji Kiskovi je u nás nepochybně nejblíž Jiří Drahoš. Nemá sice jeho charisma, nahrazuje to však mimořádnou slušností, soudností a jasností myšlení.