Nemohu nezačít malým příběhem, neboť ho dodnes nosím v sobě a je přinejmenším zajímavý: Jeden z mých celoživotních přátel, přestože od roku 1970 emigrant žijící v USA, přijel někdy v první polovině sedmdesátých let do Česka, s batohem plným protirežimní literatury. (Jezdit domů tehdy mohl, protože se oženil s americkou studentkou a emigroval díky tomu legálně.) Mně dal mimo jiné Solženicynův Dopis představitelům Sovětskeho svazu. Pak jsem ho až do roku 1990 neviděl, neboť při jeho další návštěvě policie udělala v autobusu kterým jel „šťáru“. Nejdřív přiměla cestující, aby autobus opustili a prohledala je, pak prohledala i autobus. Můj přítel to vyřešil tak, že batoh s tiskovinami nechal v autobuse, takže mu nic nedokázali. Policii však byl jasný, protože o něm už delší dobu věděla a nikdo jiný z cestujících z něčeho takového podezřelý nebyl. Další příjezdy mu byly zakázány; nesměl ani na pohřby svých rodičů.

Na Solženicynově Dopisu mě nejvíc zaujala jeho troufalost. Jakási samozřejmost, že se může „bavit“ s Brežněvem a spol. jako se sobě rovnými. Že se nebál udělat to, co udělat podle sebe musel, a nezávisle na tom, jaký to bude nebo nebude mít dopad. Udělal to mimo jiné proto proto, že na to měl - formát.

V této souvislosti mohu uvést ještě jeden malý příběh, neboť i ten jsem si dobře zapamatoval. Několik let před tím jsem shlédl italský film Žádný strach před velkými zvířaty. Bylo to o jednom prostém člověku, který se náhodně seznámil s několika významnými neboli „velkými“ politiky. Brzo a ke svému překvapení zjistil, jak jsou malí, a ztratil k nim proto svůj dřívější respekt.

Něco podobného zažil Václav Havel, když se po roce 1990 začal stýkat s předními západními politiky. Vyjádřil to ovšem jen mírně a pozitivně, ve smyslu, že i oni jsou jen lidé. A ať už má dnes vůči Havlovi kdokoli jakékoli kritické připomínky, nikdo nemůže popřít, že jeho formát byl obrovský a že i kvůli tomu ho celý svět dodnes uznává a ctí.

Největší formát z našich novodobých politiků měl samozřejmě Masaryk. Uvádím ho zde ovšem hlavně proto, že slouží jako příklad, jak a za jakých podmínek lze k velkému formátu dospět. Masaryk už jako dítě jevil známky značné inteligence a kromě toho měl i velké charisma (člověk je v sobě v různé míře nosí od narození). (Samotné charisma ovšem není pro formát daného člověka důležité. Můžete mít velký formát a přesto nebo právě proto vás ostatní „neberou“.) Od dětství a po celý život se intenzivně vzdělával, zejména v humanitních oborech. Měl také velké štěstí, neboť jako gymnasista se dostal do rodiny brněnského policejního prezidenta Le Monniera a účastnil se tam politických i jiných debat na vysoké úrovni. Le Monnier, osvícený a soudný člověk, si ho oblíbil, a když se stal vídeňským policejním prezidentem, vzal ho sebou do Vídně. Tam se mladý Masaryk dostal do ještě vyšších kruhů a získal tak ještě větší rozhled. (Zde mohu uvést jednu málo známou věc: Karel Havlíček měl být původně převezen do Salzburku, ale rakouská policie to vzdala, protože tehdy tam byl policejním presidentem právě Le Monier.) Ve Vídni, v jednom z největších politických a zejména kulturních středisek tehdejších světa, se Masaryk nechal zapsat na filosofickou fakultu a spřátelil se tam s jedním z tehdejších největších filosofů a psychologů Franzem Brentanem.

Jsou dva druhy lidí velkého formátu. Není mezi nimi ostrá hranice, avšak existuje a má své důsledky. Masaryka uvádím jako příklad prvního druhu, resp. prvního řádu. Takový člověk má značný rozhled, sebenáhled a vyspělou morálku, umí naslouchat druhým a přiznávat své chyby, je soudný, pravdomluvný, pracovitý, nesobecký, nebojí se ani těch největších „zvířat“ a uvažuje nadčasově a univerzalisticky. Proto jsem dal do knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012 jako motto jeho výzvu: „Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka – musíme nalézt svou duši a věřit v tu duši a bude postaráno o všecko. Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme mít ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovat a udržet, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe. Velikých idejí, živoucích idejí potřebujeme, a ty nás spasí, protože spasí i jiné.”

Druhořadým osobnostem disponujícím velkým formátem obvykle na jedné straně něco chybí, na druhé straně mají některé vlastnosti příliš výrazné; zejména mívají příliš silné Já. Typickými příklady jsou César, Napoleon a Thatcherová, z českých polistopadových politiků pak v poněkud mírnější či menší podobě Klaus a Zeman. Je pro ně příznačné, že mají charisma a jsou velmi sebevědomí. Během svého života vykonají leccos nebo i mnoho dobrého, avšak mají omezený sebenáhled, který se postupně dál zmenšuje a zhoršuje tak i jejich ostatní vlastnosti. Negativní působení těchto jedinců se proto zvětšuje, takže jejich kariéry vesměs končí špatně.

Malý až velký formát mívají nejen jednotlvci, ale též lidské skupiny a společnosti, resp. národy. My Češi jsme bývali “velkoformátoví” a měli jsme své velikány, jakými byli (byť poněkud rozporuplní) kníže Václav, král Přemysl Otakar II a císař Karel IV., dále pak zejména učenci Hus a Komenský. Po Bílé Hoře jsme byli vyloučeni z evropského dění, stali jsme se na staletí poddaným národem a postupně jsme po všech stránkách upadali. Nový vzestup začal za obrození a vyvrcholil koncem dvacátých let minulého století, kdy jsme, bohužel jen na velmi krátkou dobu, byli sebevědomým, optimistickým a ideově velkoformátovým národem. Z dob poroby jsme si ovšem udrželi řadu přízemních vlastností a ty přetrvávávají dodnes. K jistému oživení došlo v roce 1968, pak nás však znovu srazila “normalizace”. Poslední naši komunističtí vůdci Milouš Jakeš a Karel Urbánek jsou příklady až ubohé malosti.

K poslednímu oživení došlo po Sametové revoluci a je spojeno se jménem Václava Havla. Začali jsme potom sice prosperovat, avšak kvůli jeho odpůrcům víceméně jen ekonomicky a méně než jsme mohli. Ideově a morálně jsme opět upadali. Výsledkem je naše dnešní malost a bezvýznamnost, to, že se ocitáme na hraně demokracie a že se opět vzdalujeme své odvěké matce i sestře Evropě.

Znovu pozvednout nás nyní může pouze Jiří Drahoš, ovšem jen pokud zvítězí nad Milošem Zemanem. Nemá sice Masarykovo a Havlovo charisma a nemá ani jejich formát, avšak jako soudný, morálně integrovaný a mimořádně inteligentní člověk je nyní naší velkou, de facto jedinou nadějí.

(napsáno pro Přítomnost)