Jak se všeobecně uznává, politiku nejlépe charakterizují dvě hlavní dimenze: vodorovná pravolevá (a ať se to dnes mnohdy popírá, stále silně existuje, už jen proto, že je víceméně věčná) a na ni kolmá, svislá dimenze etická. Ta se – zejména praktikujícími politiky – vždy podceňovala, avšak rozhoduje, neboť už za feudalismu platilo, že byl-li vládce slušný a moudrý, lidem se dařilo dobře, a byl-li neslušný a nemoudrý, trpěli. Něco velmi podobného platilo, platí a vždy bude platit i pro demokracii.

Nejsem sice příznivcem pravice, spíše preferuji levicový střed, nijak to však nezmenšuje mé v sympatie k umírněným a etiku doceňujícím pravicovým stranám, neboť naše politická scéna i je potřebuje jako sůl. Proto jim upřímně držím palce. Umírněné „pravičáky“ mám ostatně i mezi svými přáteli – jsme přece všichni jen lidé, a to sebou přirozeně nese i názorovou různost. Samozřejmě, jen pokud nepřekračuje jisté meze – vyhraněné pravičáky „nemusím“ přibližně stejně jako vyhranění levičáky. Jisté výhrady mám proti TO9 09, ale spíše kvůli její kalouskovské minulosti než kvůli současnosti. Její nový předseda Jiří Pospíšil mne potěšil, když se otevřeně „přiznal“, že je pravdoláskař.

V tom je hlavní kámen úrazu Lidovců, TOP 09 a Stanu: slušní lidé to vždy měli, mají a budou mít těžké. Neslušní lidé je nemají rádi nebo je dokonce nenávidí, a používají proti nim „svých“ metod, které jsou vesměs efektivnější. Proto jsou na tom Lidovci, TOP 09 a Stan nyní tak špatně, přestože objektivně vzato jsou v rámci pravice nejlepší.

Jak snadno jsou řadoví voliči manipulovatelní, se ukazuje a opakuje neustále. Naposledy jsme se o tom přesvědčili při volbě prezidenta: Zeman vyhrál díky několika podrazům na evidentně slušnějšího Drahoše. Ze stejných příčin jsou z pravicových stran nyní úspěšnější ODS, Piráti a dokonce i SPD.

ODS je spolu s ČSSD i nadále naší nejzkorumpovanější stranou, jen to není v poslední době příliš vidět. Těží z toho, že je už nějaký čas v opozici a z toho, že voliči, když chtějí, rádi zapomínají. Zbavila se sice nejviditelnějších a nejkřiklavěji kauz, její korupční báze však zůstala. Ideově v sobě stále nese Klausův hayekovský odkaz, tj. primitivní technokratický ekonomismus, a dál operuje v duchu Nového světového řádu, který je hlavních příčinou celkového současného úpadku Západu. Její nynější předseda Petr Fiala, přestože se v poslední době mírní, není objektivně uvažujícím politologem-akademikem, ale evidentním demagogem.

Nad Pirátskou stranou se vznáší několik závažných pochybností. U nás je sice relativně úspěšná, v ostatní Evropě však už víceméně vyklidila pole. Tvrdí, že je jedinou českou nezkorumpovanou stranou, což však není pravda, neboť „zapomíná“ na Zelené, a ani Lidovci, TOP 09 a zejména Stan na tom nyní nejsou z tohoto hlediska vůbec špatně. Piráti sice disponují v mnoha ohledech atraktivními tezemi, jako jsou například „kontrola moci mocných“, zjednodušení státu pomocí zejména IT technologií, ochrana občanů před šikanou a obrana svobody, avšak celkově působí mlhavě. Zejména není dostatečně vidět jejich pravicová orientace. Upomínají tím na Trumpa, který začal jako zastánce řadových občanů, avšak jeho daňová politika jednoznačně směřuje k posílení bohatých na jejich úkor. Za zmínku zde stojí názor Magdy Vašáryové, že Piráti jsou potenciálně nejnebezpečnější politická strana.

SPD stačí charakterizovat jedinou větou: Je to polofašistická strana a její lídr Okamura je psychopat.

Z uvedeného výčtu vyplývá, že nadějí pro naši pravici a její stabilitu jsou především KDU/ČSL, TOP 09 a Stan, a to zejména pokud by se spojily a vytvořily alespoň relativně silný jednotný blok. Všechny tyto strany by ovšem musely překonat své subjektivní zájmy, a týkalo by se to hlavně jejich lídrů. Bylo by to sice bolestné, avšak jak známo, po odeznění bolesti vždy přichází úleva.

Nejvíc by to ovšem znamenalo úlevu pro celou naši současnou i budoucí politickou scénu.

Mohly by vytvořit stranu se společným názvem a s obecným společným programem, avšak mohly by si přitom originálním způsobem ponechat každá svou svébytnost, tím, že by vytvořily tři víceméně trvalé, oficiálně přiznané a navzájem se respektující frakce (taková ČSSD s ještě diferencovanějšími frakcemi žije už po léta), jejichž stanoviska by se v konkrétních případech prosazovala – byť třeba i jen dočasně – vždy celkovou demokratickou volbou. Hlavní výhodou by bylo samozřejmě to, že by se jako jeden útvar nemusely obávat o své zastoupení v parlamentu (německé CDU/CSU sjednocení nepotřebují, a přesto docela příkladně spolupracují); druhou a možná neméně důležitou výhodou by bylo, že by tak veřejnosti prezentovaly politickou snášenlivost, která je obzvlášť u nás tak potřebná.

A voliči oceňovaná, neboť hádek tu už bylo víc než zdrávo.

(Pod názvem Jít spolu? vyšlo v Přítomnosti.)