Nezažil jsem traumata Mnichova a Protektorátu, avšak k těm, kteří zažili traumata padesátých let se již přinejmenším hlásím, zejména proto, že do mne proniklo skoro vše, co tehdy protrpěli moji rodiče. Mým životním traumatem je Srpen 1968, neboť ho chápu jako největší české trauma minulého století - jako koncovku, jako doražení tonoucího. Pak jsem již jen sledoval definitivní hroucení našeho národního charakteru - jak se lidé, kteří ještě včera nadšeně tleskali Pražskému jaru, otáčeli o sto osmdesát stupňů.

A hlásím ovšem též k těm naivním bláhovcům, kteří si mysleli, že po Listopadu 1989 bude lépe. Že navážeme na masarykovské tradice První republiky a jim blízké dnešní tradice severoevropských států. Ani ve snu mne nenapadalo, že budeme ještě jednou otočeni, stejně brutálně jako za posrpnové normalizace. Přestože jsem znal českou historii, dostatečně jsem si tehdy nepřipouštěl, že jsme nemocní a že jsme vykrvácení co do duchovních vůdců - první z nich odcházeli již po Bílé Hoře, pak průběžně či v různých menších vlnách až do roku 1918; za Protektorátu byli psychicky i fyzicky likvidováni a totéž se opakovalo po Únoru 1948. Nacisty jsme byli připraveni o naše Židy a sami jsme se připravili o naše Němce, neboť aniž mentalitou o nic lepší, jsme na ně uvalili princip kolektivní viny. Že po Únoru a Srpnu došlo k dalším vlnám emigrace a že pro to vše u nás již delší dobu jednoznačně převažují „ovce“.

A s ovcemi se manipuluje docela snadno. Klausovi stačilo vyšachovat Václava Havla, který mu to sice usnadnil některými svými chybami, avšak především tím, že neměl na rozdíl od něj přímou výkonnou moc, neboť byl „jen“ prezidentem – Klausovi stačily demagogie, nálepky a lži. Podobně jako stačily na lidovce Josefa Luxe, hlásajícího sociálně tržní ekonomiku severského typu a celkový kulturní a duchovní rozvoj společnosti – stačilo ho pomluvit a udělat z něj „Hada na tři“. Bylo nesmírně skličující pozorovat, jak z čelních míst naší polistopadové politické scény slušní lidé jeden po druhém odcházejí. V ČSSD a ODS už dnes téměř neexistují, o komunistech nemluvě. Materiálně se sice máme docela dobře, žijeme však v ještě větší duchovní bídě než za totality.

Lze s tím nyní ještě vůbec něco dělat? Jediné východisko je podle mne v novém obrození. Je to sice sisyfovská práce, avšak nic jiného nám nezbývá. Studovat Komenského, Havlíčka, Masaryka a Čapka, studovat nejlepší Evropany, například Fromma a Poppera, studovat nejlepší Švédy, Nory a Finy. Pak si spolu s Masarykem říci: „I nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře!“

Lidské ovce nic nezmůžou. Dokážou zlu jen přihlížet a stávat se tak spoluviníky.

Je třeba vrátit se do aktivního obrozeneckého vlastenectví, ovšem nepřehnaného a přihlížejícího k tomu, že naší vlastí je i Evropa.

(napsáno pro Přítomnost)