Odpověď jednomu čtenáři.

Jen to sice jen můj názor, ale stejně jako skoro všichni máme sklon svým názorům věřit, i já mu věřím. A přiznávám, že pevně. A ještě troufaleji tvrdím, že argumentům, které pro jeho obhajobu uvedu, by měli uvěřit všichni soudní lidé.

Hudba je jedním ze základních projevů lidského bytí, jednou z jeho základních (filosofové by řekli imanentních) potřeb. A nejen bytí lidského, ale též živočišného: jakmile má vývojově i velmi primitivní živočich schopnost vydávat zvuky, využívá ji. Zvuky vyjadřují jeho pudy a kladné i záporné emoce, mají svůj účel a mohou mu navozovat emocionální uvolnění a očistu, tedy to, co staří Řekové nazvali katarzí.

Podobně jak se různí živočichové liší svou celkovou vyspělostí, různí se i lidé. Evropa se počínaje renesancí a konče devatenáctým stoletím, tedy v době svého největšího rozkvětu, nejen ekonomicky, ale též kulturně odtrhla od ostatního světa, a v kultuře zejména a nejzřetelněji v hudbě. V USA byl vývoj poněkud jiný, neboť tamní společnost kvůli převážně ekonomickému zaměření v mnoha kulturních oblastech zaostala, a to opět nejzřetelněji v hudbě. Proto, aby Američanům v tomto ohledu pomohl, tam byl koncem devatenáctého století pozván Evropan Antonín Dvořák. Udělal, co mohl, mimo jiné složil Novosvětskou symfonii a Americký kvartet, avšak jeho úsilí nedopadlo na úrodnou, ale na vyprahlou půdu. Jediný jeho významný pokračovatel George Gershwin se projevil jako typický Američan: aby se finančně obohatil, začal s podřadnou populární hudbou. Tím promarnil nemalou část svého talentu a k vážné hudbě se dostal až době, kdy už i Evropa byla v kulturní a celkové, stále se prohlubující krizi. Svá nejlepší díla, operu Porgy a Bess a Rapsódii v modrém, příznivě ovlivněná černošskou hudbou, proto stvořil jen v mezidobí přechodu od populární k vážné hudbě.

Na Evropský úpadek, de facto krizi, upozornil jako první, resp. jako jeden z prvních T. G. Masaryk. Doložil to hlavně zvýšenou sebevražedností, ale i jiných ukazatelů měl po ruce dostatek: odklon od dřívějších, převážně křesťanských hodnot a ideálů, nenahrazený ničím jiným a znamenající pokles obecné morálky a nerespektování principů pospolitosti, ohleduplnosti a odpovědnosti. Tak jako lze vážnou hudbu rozdělit na klasickou a moderní, tedy úpadkovou, také moderní doba jako celek mnoho dobrého nepřinesla, neboť jako nový bůh v ní zvítězil konzum. Kladné stránky křesťanské ideologie dál vytěsnil komunismus, fašismus a nacismus. Po Druhé světové válce tyto ideologie nahradily jen o něco méně scestné ideologie postmodernismu a neoliberalismu. Zde si musím chtě nechtě postesknout: můj koncept neomodernismu dopadá, stejně jako kdysi Dvořákova hudba, na vyprahlou půdu.

Silným argumentem pro evropskou klasickou hudbu a vůbec pro všechno univerzálně pozitivní, co Evropa kdy dala světu, je zájem obyvatel dříve opožděných zemí. Klasická evropská hudba tam má velký ohlas, zejména v Japonsku, v Číně a Jižní Koreji - protože je univerzalistická a protože tam chyběla. V evropských symfonických orchestrech očividně přibývá Asiatů, čínský klavírista Lang Lang a čínská klavíristka Yua Wang jsou světovou interpretační špičkou. Čínský historik Liou Siao-po před časem m a r n ě vystoupil s Chartou 08, inspirovanou českou neboli evropskou Chartou 77.

Škoda, že ušlechtilá ideologie je něco jiného než ušlechtilá hudba, která u kulturní a mravní spodiny nevyvolává tak silný odpor. Spodina sice chápe univerzalistické hodnoty a ideály stejně málo jako klasickou hudbu, ale ta ji „naštěstí“ nijak zvlášť nezajímá.