Podle mého názoru má Angela Mereklová pravdu, když dokonce hovoří o diskuzních orgiích. Vadí mi zejména u politiků, a to zejména u těch našich. O koronaviru toho vědí stejně málo jako my ostatní, přesto dál hlásají své „pravdy“ a neváhají se kvůli nim hádat. Pouštím se proto hlavně do nich:

Politici jsou na jedné straně stejní jako všichni jiní lidé, na druhé straně jsou až na výjimky zvláštním druhem ne homo sapiens, ale homo imprudentis condulcabitur, tj. člověka nemoudrého. Rekrutují se převážně z těch z nás, kdo touží po tom, aby snadno vynikli, aby se stali známými, aby získali moc a pokud možno i majetek. Z těch, kdo potlačili jiné, v mnoha ohledech důležitější hodnoty a cíle. Ti úspěšní mají vitalitu a talent, uschopňující je k působení na ostatní, vesměs slušnější a méně průbojné lidi, a podle potřeby s nimi manipulovat. Jsou to rození rétoři a sofisté, tj. lidé vnímající a označující se za ty kdo „vědí“, často snad nejlépe ze všech. Není u nich však na prvním místě poznávání a hlásání pravdy, ale vyhrávat v slovních soubojích, dobře “dokazovat” své a vyvracet argumenty protivníků. Užívají k tomu demagogií a lží, třeba jak udělat z většího menší, z černého bílé a naopak. V posledních desetiletích jim nahrál postmodernismus a neoliberalismus, a to tak silně, že vyústil v postfaktismus. Proto vítězí Trumpové, Johnsonové, Putinové, u nás Klausové, Zemanové, Filipové, Okamurové a Babišové. Také proto, že lidé jsou dnes přesyceni informacemi, často protichůdnými, takže se v nich špatně orientují.

Tito demagogové a lháři začínají své politické kariéry vždy tím, že “když ptáčky chytají, pěkně jim zpívají”. Předhazují jim líbivé a chytlavé písničky a počínají si velmi obratně, lidově řečeno mazaně. Nutně hlásají též mnoho pravd a dělají i dobré skutky, pokud možno co nejvíc a nejčastěji, avšak dělají to hlavně proto, aby zakryli, resp. aby se v nich ztratilo to, o co jim jde na prvním místě: ne o obecný prospěch, ale o prospěch jich samých. Podle toho, jak je daná společnost kulturně vyspělá, slaví i své úspěchy. Například ve skandinávských zemích “bodují” mnohem méně než v zemích postkomunistických. U nás nejhorší úlohu sehrál Klaus, mimo jiné proto, že byl v časovém pořadí první. Dokázal si přivlastnit Sametovou revoluci, hlavně tím, že společnost, která si přála pokud možno spravedlivé uspořádání poměrů v rámci sociálně tržního kapitalismu skandinávského typu, doslova obrátl naruby. Podpořil ne slušné a všeobecně vzdělané lidi, ale gaunery a nevzdělance. Společnosti vštípil ne morálku, masarykovský humanismus a harmonickou demokracii, ale autokratismus, nenávistný euroskepticismus a antiekologismus. Dobře si rozuměl s Mečiarem a Zemanem, autokatem vydávajícím se za sociálního demokrata, kteří společně dál podpořili zlo, korupci a mravně pokleslé novináře. Časově poslední, avšak nejmazanější a největší autokrat Babiš v tom už jen pokračuje. Podporuje ho sice jen třetina lidí, avšak při dnešním všeobecném politickém marasmu ti ostatní nemají po ruce nikoho lepšího. V řadách (rozdrobené a rozhádané) opozice nikdo takový rozhodně není a zatím proto jen marně čekáme na nového Masaryka či Havla, nebo alespoň na českou Čaputovou. Nebráním se zde ani použít slovo toužíme, protože naše společnost, stejně jako každá jiná, chce a potřebuje někomu věřit.

V nitru politickývh „osobností“ je obvykle nějaký komplex, většinou komplex méněcennosti, který vše ostatní více nebo méně přebíjí. Nejsem sice jednoznačným zastáncem Adlerovy teorie komplexů, protože věci jsou vždy složitější a jeho teorie zdaleka ne všechno vysvětluje, ale na politiky sedí často až překvapivě. Komplexy dodávají svým nositelům přídatnou, nezdravou energii, a ta škodí. Je víceméně jedno, zda se projevuje fyzicky (psychosomaticky), například zvýšeným krevním tlakem nebo žaludečními vředy, nebo psychicky, a zda psychicky neurózou nebo delikvencí, je víceméně vždy stejným zlem. U všech výše jmenovaných politiků se projevila nezřízenou touhou po moci (tady by jim Adler „zatleskal“), u Klause například nenávistí vůči Havlovi, u Zemana mstivostí a u Babiše neukojitelnou touhou po majetku.

To vše je nutně provázeno sníženým až vymizelým náhledem a sebenáhledem a potlačeným až vymizelým svědomím. Proto, když se někdo u těchto takto duševně narušených lidí dovolává na jejich svědomí a morálku, buší na uzavřená nebo jen málo otevřená vrata. To je víceméně nezávislé na jejich inteligenci; dokonce platí, že čím jsou inteligentnější, tím škodí víc. V politice mají dveře otevřené naopak dokořán a zejména pokud se dostanou k moci, stanou se psy utrženými z řetězu a jejich počáteční krásný zpěv se vytratí nebo se promění ve štěkot. Všichni se zpočátku staví jako čistí a plni krásných předsevzetí, například, že budou bojovat proti korupci, aby na to pak brzo „zapomněli“. Ti nejhorší naopak po převzetí moci korupci podporují, neboť sami z ní těží nejvíc. V naší polistopadové historii to běží jak na kolovrátku a řadoví lidé tomu vždy znovu a znovu naletí (vzpomeňme, jak začínal Babiš), prohlédnou pozdě a pláčou pak nad rozlitým mlékem. Mnohdy a mnozí ovšem neprohlédnou a nepláčou ani potom.

Politika je pro duševně narušené jedince neobyčejně širokým, vděčným a zdánlivě léčivým polem. Neřídí se pravidly vědy a zdravého rozumu, ale pudy a emocemi, většinou nízkými. Jen tak se údajný vědec Petr Fiala mohl jakoby mávnutím proutku a docela beztrestně proměnit v demagoga a lháře. Nebyl ovšem zdaleka sám, uvádím ho jen jako typický příklad.

Současná koronavirová pandemie politikům otevřela nové dveře a je až smutně úsměvné, jak vděčně to přijali a jak toho zneužívají. Mohou totiž nově vehementně hlásat své „pravdy“ a vůbec jim nevadí, že skutečná pravda je kdesi v nedohlednu a že zbytečným "žvaněním" jen plýtvají časem a energií, kterou by měli věnovat jiným, mnody přinejmenším stejně důležitým ale nepopulárním věcem, například ekologii. Ještě méně jim vadí, že se mohou veřejně hádat, neboť to politiku přece přibližuje k fotbalovému či boxerskému klání, a jakákoli klání přece evokují emoce a pudy. A to je důležité nanejvýš, protože to přitahuje diváky, tj. potenciální voliče.