Poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými od studia lidské přirozenosti.
T. G. Masaryk

Většina dřívějších významných myslitelů, básníky počínaje a filosofy konče, považovala problém zlepšení lidského světa za ústřední a hledala jeho řešení, od dávných tápajících po novodobá orientovaná; tento vývoj ovšem zdaleka neskončil. Velkou roli v něm sehrála teologie, vždy však byla opředena množstvím zavádějících mýtů. Základní obecnou a dodnes přetrvávající otázkou bylo, zda zlepšení přijde od ozdravení společnosti směřující k jednotlivým lidem, nebo zda přijde od ozdravení jednotlivých lidí disponujícího možností rozšířit se na společnost. Filosofové tuto druhou alternativu až na výjimky vždy podceňovali a omezovali se na zdůrazňování vzdělání, přestože již ve starověkém Řecku se vědělo, že „ne každý vzdělaný člověk je moudrý“. První podloženější a závažnější pokusy o její nastolení se proto ve filosofii objevily až v druhé polovině devatenáctého století. Přesto, že do ní pak zasáhla hlubinná psychologie, uspokojivé obecné řešení tohoto problému je stále v nedohlednu. V šedesátých letech minulého století český filosof navazující na Masaryka a existencialisty Milan Machovec marně volal: „Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejen názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se stává struktura lidské osobnosti, filosofie může být čerpána ne z přírodních věd, z ‚názoru na svět‘, ale především ze struktury lidské osobnosti, z jejích existenciálních potřeb a bytostných poloh.“

Tím by se ovšem problém nijak nezjednodušil. Například novodobá psychoterapeutická metoda českoamerického psychiatra Stanislava Grofa je pouze pokusem o řešení problému všech dosavadních psychoterapeutických škol: je pokusem o překonání frustrace z toho, že dosud užívané metody nejsou účinné tak, jak si jejich průkopníci přáli. Je jen pokusem o přemožení „větrných mlýnů“, neboť lidská psychika má dodnes zřetelné přírodní základy a je v nich téměř neovlivnitelná. U psychicky nezdravých lidí problém dál komplikuje to, že čím jsou na tom hůř, tím jsou bariéry bránící jejich uspokojivému uzdravení ještě větší. Neposledním problémem pak je, že zde hrají významnou roli emoce a na ně navazující lidská subjektivita, a to jak na straně pacientů či klientů, tak na straně terapeutů.

První pokusy o překonání těchto bariér byly činěny použitím hypnózy; zabýval se jí i Masaryk. Ukázalo se však, že hypnóza příliš nepomáhá. Úspěšnější byl až zakladatel hlubinné psychologie Sigmund Freud. Jeho největší zásluhou bylo, že vedle podvědomí formuloval pudovou složku lidské psychiky Ono, nad kterou sice stojí Já a Nadjá, je však otázkou, nakolik mu jsou nebo nejsou nadřazené. S tím je spojena i jiná klíčová otázka: do jaké míry jsou všechny tyto tři složky mezi sebou v rozporu, kterou z nich má psychoterapeut omezovat či podporovat, a mohou vůbec spolu existovat v harmonii?

Tento problém do značné míry řeší na obecné úrovni dialektika (v neomodernistickém pojetí polylektika), a proto Freud i jeho žáci se o ni opírali. U Carla Gustava Junga, Alfreda Adlera a ostatních ovšem vystoupil do popředí problém jejich osobního pohledu a neschopnosti sebekorekce. Jung popřel Freudovo zdůrazňování sexuality a vytvořil další mocný koncept v podobě rozpracování lidského vědomí a zejména nevědomí, sám ale upadl do esoterismu. Adler byl naopak „realista“ a zaměřil se hlavně na Já a jeho touhu po moci, kterou však příliš vyvýšil. Další významný Freudův žák Wilhelm Reich se kromě jiného zabýval vztahem mezi duševní nemocí a dýcháním. Jako jeden z prvních vystoupil s metodou hyperventialce a upozornil na její schopnost napomáhat uvolňování nežádoucích sil vycházejících z podvědomí, sice méně průraznou, avšak méně nebezpečnou než LSD. Jeho metodu dál rozpracoval psycholog Arthur Janov. Jiný psycholog, Akhter Ahsen, vystoupil s „eidetickou“ metodou, která má potenciál pyramidového, tj. širšího společenského využití.

Že všichni významní psychoterapeuté vytvořili ideové soustavy, které se mezi sebou více nebo méně navzájem popíraly, podobně jako ideové soustavy teologické, filosofické, pedagogické, sociologické, ekonomické a politické či politologické, je velmi příznačné a všechny je to přinejmenším zpochybňuje. Jejich základní slabinou bylo a dodnes je, že trpěly nedostatkem soudnosti a sebenáhledu svých tvůrců a že nebyly dostatečně zakotveny v ostatních humanitních oborech, což nelze dostatečně zdůraznit. Nejde přitom o ani tak o samotné metody, ale hlavně o nasměrování jejich cílů, a zde jsou rozdíly mezi těmito soustavami nemenší.

Ústředním cílem by měl být Masarykův soudný, morálně integrovaný a kritickorealisticky myslící demokrat-humanista. Každý, kdo sní o zlepšení lidstva a tím i celého světa, by si toho měl být plně vědom. Platí to zejména pro politiky a pro myslitele, jejichž ideje a činy do politiky pronikají.

(z připravované knihy s původním-pracovním názvem Masaryk, Havel, neomodernismus, nyní s názvem Světlo lidstva)