Zasutá polemika s Jaroslavem Šabatou a Milanem Uhde o komunismu

02. 03. 2021 | 18:13
Přečteno 1309 krát
Bolševická diktatura je docela zřejmě diktaturou velmi malé menšiny, je to oligarchie, v pravém slova smyslu oligarchie aristokratická. Není to diktatura proletariátu, nýbrž diktatura nad proletariátem.
Tomáš G. Masaryk

Z doby studentských stávek a bouřilivýh diskuzí v aule brněnské filosofické fakulty po Srpnu 1968 v Janovi přetrval obdiv ke dvěma tehdejším hlavním protagonistům, spisovateli a dramatikovi Milanu Uhdeovi a politikovi a filosofovi Jaroslavu Šabatovi.

Šabata byl v padesátých letech skalním komunistou, za Pražského jara komunistou reformním a po Srpnu se stal významným signatářem Charty 77. Jan se s ním do kontaktu dostal v roce 1999, za první vlny protestů proti polistopadovému režimu, neboť tehdy vedl brněnskou pobočku Impulsu 99 a organizoval veřejné politické přednášky. Jako řečníky pozval kromě jiných též Šabatu a Uhdeho.

Uhde sice formálně komunistou nikdy nebyl, avšak v mládí si za své prokomunistické a prosovětské postoje vysloužil přezdívku Čapajev. Také on prošel světonázorovým vývojem, ještě výraznějším než Šabata, a také on byl významaným signatářem Čharty 77. Po Listopadu 89 se stal ministrem kultury v jedné z Klausových vlád.

Jan tehdy začal zevrubně studovat Masaryka a postupně si stále víc uvědomoval, jak české politice i společnosti Masarykovy ideje chybějí. Dospěl k závěru, že je třeba napsat nové Hovory s TGM. Obešel proto několik brněnských autorit a žádal je, aby něco takového napsali, ale neuspěl. Jediný, kdo se nad tím hlouběji zamyslel, byl Jaroslav Šabata.

Jan se na něj vytasil s tvrzením: „Masaryk je podle mne největší filosof všech dob“. K jeho překvapení mu Šabata odpověděl: „Já si to pane kolego myslím taky… Byl jsem vlastně vždycky masarykovec - a stejně jako on jsem věřil a dodnes věřím v Boha.“ Potom společně přemýšleli, jak to s knihou udělat. Šabata řekl, že by ji rád napsal, ale že už je starý a nemá na to sílu. Nakonec Janovi navrhl: „Tak to napište vy… vy na to máte ducha!“

Později Jan Šabatu několikrát viděl v televizi. V jednom diskusním pořadu Šabata seděl vedle bývalého vězně z jáchymovských dolů, tvářil se, jako by se ho to netýkalo a vedl tam své Janovi dobře známé, víceméně plané řeči. Další kapkou mu byl pořad Dějiny Jaroslava Šabaty. Předtím se doslechl, že režisér si předsevzal, že „toho Šabatu konečně dostane“, avšak pořad tak nevyzněl.

Jan se Šabaty na jeho „rudé tričko“ několikrát zeptal, ten se však vždy okamžitě proměnil z filosofa v politika, který ví, jak se ze všeho dostat. Stran padesátých let se ani přes Janovy stále ostřejší dotazy nikdy jasně nevyjádřil. Začal vždy mluvit o lidech, které neodrovnal, ale kterým naopak pomohl, přestával Jana pouštět ke slovu a odbíhal k jiným věcem. Jan se proto od něj, přes všechno dobré, za co mu byl vděčný a čeho si na něm vážil, nakonec odvrátil. Kontakt spolu sice udrželi, nabyl však povahu mailových polemik. Po jednom Janově článku týkajícho se reformních komunistů mu od Šabaty přišel mail:

Vážený pane Zlámale,
nedá mně to, abych nezareagoval na vaši vpravdě „hororovou“ interpretaci mého vnitřního vývoje. Moje vystoupení v roce 1969 v aule brněnské filosofické fakulty nebylo vystoupení člověka, který si tenkrát myslel, že komunismus je reformovatelný a svou „pomýlenost“ nahlédl dodatečně. Je to pro mne mírně řečeno urážlivá interpretace. Totéž se týká slovníku, jímž vysvětlujete moji víru v Boha. Ale to je na delší disput.
Samozřejmě, že se nezlobím.
Váš Jaroslav Šabata

Jan odpověděl:

Vážený pane Šabato, věřte mi, že jsem se Vás nechtěl dotknout, pokud by se nejednalo o holou pravdu - alespoň jak já ji vidím. Že by ve Vás stále ještě pobýval komunista, na to nechci raději ani pomyslet. A nemohu dostatečně zdůraznit, že je podle mne v pořádku, když se člověk poučí, neboť všichni jsme se během života v mnohém a mnohokrát mýlili. Jak to píše Mlan Kundera – zřejmě i on, aby se ospravedlnil: v životě neustále děláme kroky, jejichž oprávněnost jsme si nemohli předem ověřit. Kundera se ideově přiznal, alespoň nepřímo, v podle mne jeho nejlepší knize Žertu, tím, že se pokusil o vysvětlení a že byl v postavě hlavního hrdiny „odkráglován“ už v padesátých letech. Myslím si, že Vy jste na rozdíl od něj dodnes rudé tričko nesvlékl, nedomyslel je a neověřil si je.

Omlouvám se, ale všem vám bývalým komunistům nemohu nepřipomenout báseň Antonína Sovy Lenin, napsanou počátkem dvacátých let, tedy docela dlouho před stalinskými zvěrstvy a ještě déle před padesátými lety. Stačí úryvek:

Těm jedněm strašný hřbitov, druhým sladký řád,
jenž rozplameňuje, z tolika hříchů živý…
Však v jaké peklo zřítí se, v jak hrozný pád,
až nespokojenci procitnou, vystřízliví…!

Vaši víru v Boha si rád opravím na volnověrectví, volnověrectví s pochybnostmi či jinak. Stále jsem ovšem fascinován otázkou, jak je možné, že komunismus vyznávali (a vyznávají?) i lidé tak inteligentní, informovaní a vzdělaní jako Vy. Jak to, že se stali součástí - jak to označil Milan Kundera – „neřádu, který se stal řádemu“?
Váš Jan Zlámal

K polemice se připojil také Milan Uhde:

Milý kolego Zlámale, spěchám Vám napsat, co si pamatuji ze svých veřejných polemik s Jaroslavem Šabatou v aule filosofické fakulty v roce 1969. Hájil jsem tam názor, že vstup kvalitních mladých lidí do KSČ nic nezmění a že nevěřím na změnu této strany v sílu orientovanou v duchu toho, co tehdy ztělesňoval radikální reformátor Jaroslav Šabata. Tvrdil tehdy, že bude komunistou v opozici. Já jsem si tuším už tehdy plně uvědomoval, že vést takový zápas ve jménu autenticity původních komunistických idejí je bludné, že je to slepá ulička. V rámci Charty jsme se pak s Jaroslavem sešli a dobře si rozuměli, i když jsme ani jeden neslevili ze vzájemných názorových rozdílů. Za komunistu v opozici se Jaroslav Šabata veřejně označil i těsně po Listopadu. Byl jsem z toho nešťastný, protože se tím pro další politické úsilí handicapoval poctivý muž a politicky talentovaný vzdělanec. Sebeoznačení za komunistu v opozici Jaroslav Šabata posléze opustil mimo jiné prakticky tím, že vstoupil do sociální demokracie. Rozdíly v našich názorech se tím zmenšily, ale nezanikly; mně je sociální demokracie vzdálená a cizí, zejména pro svá marxistická rezidua; jsem prostě hayekovec a neokonzervativec, sice dost opožděný - poznal jsem tuto názorovou soustavu teprve v osmdesátých a devadesátých letech - ale zdá se mi, že s ní vydržím do konce života, který při všem optimismu není tak vzdálený jako byl před lety.
Váš Milan U.

Jan jim oběma odpověděl:

Vážený pane Šabato, vážený pane Uhde,
určitě netušíte, kolikrát a jak hodně jsem se o vás o obou a o vašem osudu napřemýšlel. Slovo osud nepokládám za přehnané. Oba jste v mých očích „padesátníci“, „Gottwaldovy děti“, to je lidé, kteří svou životní pouť začali ve mně nepochopitelných padesátých letech.

Nerozumím tomu, jak se takoví lidé jako vy mohli tak mýlit. Byl za tím nedostatek rozumu, byla za tím ctižádost, pokleslý charakter nebo ještě něco jiného? U každého z vás jistě jednoho méně, druhého víc, třetího nic a naopak a různě? Často jsem slyšel (ne od vás): „to byla taková doba“, „byli jsme desorientovaní po hrůzách fašismu,“ „ta první republika taky za moc nestála, o druhé a třetí nemluvě,“ „o Stalinových zvěrstvech jsme nevěděli“, „o Horákové a ostatních jsme si mysleli, že jsou vinni“ nebo „chtěli jsme konat alespoň relativní dobro“. Nevěděli a nechápali jste, že dopadnete jako Hácha a jako později Husák - že za katastrofických okolností, a nacismus a komunismus byly katastrofickými okolnostmi, to nejde, že je třeba být proti? Nebo se přinejmenším stáhnout? Jak je možné, že se takové nevědění a nechápání týkalo i vás? Jak to, že řada lidí, třeba i méně orientovaných, uvažovala za stejných okolností jinak - že věděli a chápali? To je to, co mne zajímá a čemu se marně snažím přijít na kloub. Zdráhám se na vás použít výklady, které nabízí hlubinná psychologie, ale budu asi muset. Nic jste neznali z Masaryka, Čapka, Zweiga, Peroutky a jiných – že z násilí nemůže vzejít nic dobrého, že tak jako zlo plodí zlo, plodí je i násilí?

Nevyvodili jste z toho, a ještě z mnoha a mnoha dalších vykřičníků závěr, že komunismus je nejen utopií a náboženstvím, ale že je to i patologie, sociopatie?

Vzpomínám si, pane Šabato, jak jsme se před časem sešli u Ivo Plaňavy na katedře psychologie, kterou tehdy vedl – deset dvanáct lidí, angažovaných v Děkujeme odejděte a v Impulsu 99. Vy jste nás tehdy svolal, na téma kultury politického myšlení. Já když jsem tam přišel, posadil se vedle Vás a Vašeho syna a s úsměvem jsem řekl: „Sedám si ke svým.“ Brzo jsem se ovšem v duchu usmívat přestal, protože Vy jste mluvil po celou dobu sám, probíral jste své různé názorové disputace s jinými (nepřítomnými) aktivisty, jako by nás to mělo nanejvýš zajímat, na což jste se však nezeptal. A když mělo dojít k diskuzi, ukázalo se, že čas vypršel a jde se domů. Tak srdečně jako jsem se tehdy s Vámi vítal, jsem se s Vámi už neloučil. Pomyslel jsem si: „Tak takhle si Šabata představuje politickou kulturu?... Zapomeň už konečně na svůj obdiv k němu z mládí!... Je to jen ctižádostivý narcis, a možná teď, když už ho skoro nikdo nebere, je ještě horší než dřív… Je v něm jakýsi údiv: vždyť já jsem tak úžasnej, myslím to tak dobře, dělám, co můžu – jak to, že mne lidé neberou a neváží si mě, jak si zasloužím?“

Před nedávnem jsem viděl v televizi pořad k Vašim osmdesátinám. Nebylo to žádné Přiznání Arthura Londona, byla to spíš oslava Jaroslava Šabaty. Tak jsem usoudil, že si absenci náhledu, možná i rudé tričko sebou zřejmě už ponesete až do hrobu. Nezávidím Vám to; myslím si, že člověk by měl umírat s projasněnou myslí. To všechno jsem si říkal přesto, že jsem k Vám měl pořád ještě kladný vztah – že dodnes nosím pořád ještě v srdci, jak jste mne a všechny ostatní studenty skvěle, nezapomenutelně, jinak se to říct nedá, učil na fakultě. Proto jsem šel za Vámi docela rád, když jste mi revidoval mého Masaryka: opět, už po tolikáté, jsem ‚pozapomněl‘. Z našich setkávání jsem ovšem odcházel se stejnými pocity jako tehdy od Ivoše Plaňavy – opět jsem si uvědomil Váš okázale květnatý sloh a že člověka nepustíte ke slovu. Musím ovšem na druhé straně s vděkem dodat, že jste to byl především Vy, kdo mne upozornil na Masarykův universalismus a že se s knížkou, já mediání nula, možná nepachtím marně. Přemýšlím i o tom, nakolik jste se svým disidentstvím a vězněním za normalizace vykoupil. Všechno se ve mně vzpírá, všechno ve mně drhne, ale dospívám k přesvědčení, že málo nebo vůbec ne.

Nejvíc Vám vytýkám, že jste se ke své minulosti z padesátých let nikdy nepostavil jako chlap, neřekl jste „mea culpa“ a neomluvil se, ale jen jste neustále kličkoval a byl v tom nepolapitelný.

Vy, pane Uhde, jste na tom z tohoto hlediska podle mne poněkud lépe, ale už jen to, že jste od komunismu nakonec přelétl k pravici, jako kdyby Vás střízlivý politický střed magneticky odpuzoval, mi naznačuje, abych Vaše negující názory na Masaryka nebral vážně. Podle mne nemáte lepší charakter než Jarolav Šabata, ale jen ‚lepší‘ opatrnost. On alespoň šel do mnoha věcí otevřeně a dával se všanc.

Pokud jsem ovšem jednomu z vás či dokonce vám oběma v něčem křivdil – leccos mám jen z druhé ruky – velice se omlouvám. Jistě k tomu můžete říct své.
Váš Jan Zlámal

Pokračovalo to zřejmě tak, jak muselo; od Jaroslava Šabaty přišel mail:

Vážený kolego,
rád Vám poskytnu i další argumenty pro tezi, že zřejmě nadosmrti budu nosit rudé tričko. Vy byste je možná vyčetl i z toho, proč jsem po pádu Dubčekova režimu zcela vědomě zvolil šifru komunista v opozici - nazýval jsem tak skupinu komunistických funkcionářů, kteří se mnou víceméně táhli za jeden provaz, jejímž mluvčím jsem byl a s kterou jsem proto v roce 1972 seděl na lavici obžalovaných v procesu se Šabatou a spol.

To, co jste napsal o potenciálně nebezpečných charizmaticích a dokumentu Víta Janečka k mým osmdesátinám (jak Šabata dostal režiséra, který chtěl dostat Šabatu), je opravdu třída. Z dokumentu jsem samozřejmě nevyšel jako svatý. Co odpovídá pravdě pokud jde o vylučování studentů v roce 1949 bohatě pokryly sekvence, v níž vystupovala Eva Mádrová, moje spolužačka z gymnázia zavřená v padesátých letech. Jak to tedy, že v něm nebyla zmíněna žádná „háklivá místa“? Chorá optika „opožděných“ (nekritických), jak píše Bělohradský, a zřejmě hlavně nevyléčitelných) antikomunistů, která se provalila i v případě Milana Kundery.

Howgh (za něž mne snad neobviníte z okázale květnatého slohu), končím.
Mohu Vás ujistit, že se v deváté dekádě svého života cítím neobyčejně „potvrzen“.
Jaroslav Š.

(z připravované knihy Krása a lži)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy