Moje babička, která znala historii roku 1848 a zažila rok 1918, mne naučila píseň „Bývali Čechové statní jonáci, bývali muži co květ… Čechové, Čechové, jak se měníte, buďte zas rekové…“

Byli jsme po staletí porobeným národem a zanechalo to na nás dodnes trvající stopy.

Proti absolutistické vládě jsme se ve větším počtu vzbouřili jen v roce 1848 a 1945 pražskými povstáními. Když byla revoluce v roce 1848 potlačena, Karel Havlíček napsal „v Praze jako by vymřelo“. „Revoluce“ v roce 1918 byla nachystána hlavně zvenčí. Proti nacistům jsme se až na relativně nepočetné výjimky nebránili, a když už to bylo trapné, prezident Beneš aspoň zorganizoval atentát na Heydricha. Finové byli srdnatější a dodnes z toho těží. My jsme pasívně přežili padesátá léta, po Pražském jaru jsme otočili a podvolili se diktátu proruských komunistů. „Revoluce“ v roce 1989 byla opět nachystaná hlavně zvenčí. Pak nás hravě ovládli absolutisté Klaus a Zeman, Babiš je jen vyvrcholením.

Naučili jsme se příliš tolerovat lež a zlo. Brát je skoro jako samozřejmost.

Nyní se můžeme vzbouřit aspoň tím, že všichni z nás, kdo Babiše už mají plné zuby, půjdou k volbám a budou volit demokratickou opozici.

Nebo nedokážeme ani to?