Je jistě pochopitelné, že Ivan Bartoš už není klasickým Pirátem. Podle mého názoru na něj ovšem dolehl hůř pochopitelný nešvar řady politiků, který se vyznačuje sklonem nevyjadřovat se přímo k věcem a odpovídat na otázky oklikami. Občas se stane, že mu dotazující se novináři musí položit otázku znovu, někdy dokonce dvakrát. Fiala, Babiš i Rakušan se v předvolební kampani vyjadřovali stručněji a jasněji.

Není to nedostatek neodstranitelný, i když překonávat stereotypy není nikdy snadné.

Další věcí, která (nejen) mne zklamala, bylo to, že s Vítem Rakušanem neudrželi shodu a vzájemnou toleranci. Těžko říct, kdo z nich na tom nese větší vinu.

Musím upozornit též na další nešvar většiny politiků, kterému propadl i Ivan Bartoš: na tendenci hledat vinu u druhých a „zapomínat“ na sebe.

Zapomínat na to, že přiznání viny nebo chyby není projevem slabosti, ale síly.

Že to je projevem sebereflexe, vedle pravdomluvností snad nedůležitější vlastnosti politiků-státníků.

Neříkám to proto, abych ho jen kritizoval, ale hlavně proto, že mu i nadále držím palce a přeji mu, aby byl ve svém dalším politickém životě úspěšnější.