O demokacii (z Čapkových Hovorů)

Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat…

Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství; není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo parlament má krásný smysl, jen ho učinit tělem!

Řekl jsem, mezi rovnými. Vím, lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost; jen jako nesmrtelné duše jsme opravdu rovnocenní. Liberté, égalité, fraternité – i Francouzská revoluce přijala de facto přikázání Ježíšovo, přikázání lásky k bližnímu…

Demokratický ideál není jen politický, je i sociální a hospodářský. Komunismu odmítám. Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organisovat. Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v republice, v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany – v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem. Ta přirozená rozmanitost musí být uspořádána dělbou a hierarchií funkcí a práce; není možná organizace bez lidí nadřaděných a podřaděných, ale musí to být právě organisace a ne privilej, ne aristokratické panování, ale vzájemná služba. Demokracie potřebuje vůdců, ne pánů.

Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce – na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečnění řádu božího, k synergii s vůlí boží...

Láska rozumná, náboženství řízené rozumem bude uskutečňovat humanitu zákonem, ale nikdy nás nezbaví mravního závazku účasti a pomoci osobní. Byla by to vůbec divná demokracie, kde by nebylo místa pro mravní iniciativu individuální...

Krise demokracie – prosím vás, co dnes není v krisi?... Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám… Jsme národ tělem i duší demokratický; má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii. Říká se například: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne: parlament je volen voličstvem – kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně?...

Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost; o pravdě, o základních zásadách politiky se nemůže hlasovat podle většiny. Demokracie sama lidi nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále – překáží tomu demokracie. Není tu politický circulus vitiosus (ďábelský kruh)? Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence… demokracie je majorita vedená – kdo a jací jsou tedy ti vůdcové? Francouzský spisovatel nedávno rozpoznal "zradu inteligence".

Žaluje se na korupci – dobrá, jen do ní! Ale nedejme se svést ke generalisacím – a nevěřme korupčníkům, žalujícím na korupci...

Zvykli jsme si za Rakouska na negaci státu – to byl následek poroby; dokonce jsme si namlouvali, že už samostatnými být nemůžeme. Tož to zas ne, s tím názorem jsem se nikdy smířit nemohl; ale věděl jsem, že lidé utlačení, nesvobodní, deformovaní porobou stanou se ne lehko a ne obratem ruky svobodnými i duchem. Proto tolik lidí u nás stát neguje i dnes – nedůvěrou, odporem k státní administrativě, špatným poměrem k celým vrstvám spoluobčanů – řečeno drasticky: jsou ještě lidé, kteří drží palec spíš zlodějovi než policajtovi. Odrakouštět, to znamená získat smysl pro stát a státnost – to musíme žádat na všech občanech.

Demokracie má být živější a čipernější než starý režim – zvlášť ta naše. Musíme mít pořád na mysli, že jsme malý národ v nepříznivém zeměpisném postavení; prakticky nám to ukládá, abychom se měli víc k světu, víc myslili, víc dokázali než ti druzí; čili podle Palackého: každý uvědomělý Čech musí udělat třikrát tolik co členové národů velikých a výhodněji položených. Vemte si jen, že každý vzdělaný našinec se potřebuje naučit aspoň dvěma cizím jazykům – co to stojí času a práce, ale jaký je to také zisk nejen pro vzdělání, ale i pro praktický styk s národy! A tak je to ve všem: máme-li se ctí obstát, musíme všechno své úsilí politické a kulturní pořádně zintensivnit. Ano, dá to práci; ale kdo si ji nechce dát, ať nepovídá o národě a o vlastenectví.

Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou, proto o ní mnoho nemluví, tak jako slušný člověk nevytrubuje svou lásku k ženě, k rodině. Pravá láska chrání, přináší oběti – a hlavně pracuje. A na tu práci pro národ a stát je třeba jasného, rozumného programu – pouhé horování a rozčilování nestačí.

Potřebujeme vzdělané a poctivé kritiky, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost. Žalujeme na politické strany. Právem, pokud jsou ty strany v područí stranického sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou být jiné než průměr jejich voličů! Podle mne politika a demokracie je věc nesmírně vážná: práce, řekl bych pro ty nejlepší a nejvybranější lidi.

A když se budeme opravdu starat o nápravu svých věcí, nezapomeneme na politický dorost – to je taky důležitá otázka pro stát, pro jeho vlády a strany! Starý problém otců a dětí! Jsou si toho dost vědomi naši duchovní, učitelé, spisovatelé a žurnalisté? Pamatují na to vlády, strany a poslanci?...

Jsem zásadním, ale ne slepým přívržencem demokracie; znám slabiny systému a neušla mi žádná špatná zkušenost, ale – nelituji ani na okamžik svého rozhodnutí, které jsem uvážil, když jsem se vracel z války: že budu sloužit demokracii a republice.

Demokracie je zárukou míru. Pro nás i pro svět.

(Z připravované stejnojmenné knihy. Její název je odvozen od toho, jak se Masarykovi kdysi říkalo: The Great Old Man of Europe.)