Největším nepřítelem vědění není ignorance, je to iluze vědění.
Jean-Francois Lyotard

Posokratovské rozpolcení na zdravé a nezdravé ideové proudy filosofie dodnes dostatečně nepřekonala. Problém většiny významných filosofů nebyl v úrovni jejich myšlení či v jejich inteligenci (ta byla vesměs mimořádná), ale v jejich osobnostech. Filosofie jim byla prostředkem k „vzlétnutí do výšin“ a prosazovali se v ní především problematičtí a psychicky nevyrovnaní jedinci. Typický příkladem je jeden z posledních velých filosofů Ludwig Wittgenstein, který trpěl depresemi, potlačovanou agresivitou a neuspokojivými mezilidskými vztahy.

Přestože byl vývoj „královny věd“ vertikálním i horizontálním směrem klikatý - osvětlovala i zatemňovala, přibližovala se i vzdalovala se pravdivému poznání, a přestože byla na staletí potlačena teologií, celkový trend byl příznivý. Na konci 19. století však začala ztrácet na dynamice - s nadsázkou řečeno, všechno podstatné už bylo vysloveno, a mimo jiné proto se od ní oddělily její původní součásti, sociologie, psychologie a další. Obrazně řečeno, „královna“ sestupovala z výšin a její tehdejší i pozdější proudy (vyjma pragmatismu, který ovšem časem poněkud zdegeneroval) nakonec odvál vítr a mnoho stop po nich nezbylo. Filosofie co do významu ustoupila jiným humanitním oborům, ty však bez ní ztratily půdu pod nohama a vzájemnou integritu.

Podobným vývojem prošla teologie. Koncem devatenáctého století, pod tíhou neustále narůstajících zdrcujících protiargumentů se zdálo, že „Bůh je mrtev” a že i ostatní iracionalisté jsou definitivně poraženi. Záhy se však jejich obhájci znovu vzchopili, což vedlo nejen k novému vzestupu teologie, ale též k nástupu nových „náboženství“, jakými byly komunismus, fašismus a nacismus. Druhá světová válka sice fašismus a nacismus, a v západních zemích i komunismus přemohla, avšak stejně jako po první světové válce po ni zbyla pachuť pesimismu.

V této atmosféře se zrodili novodobí sofisté, postmodernisté. Správně, ovšem v mnoha ohledech i nesprávně odmítli osvícenskou víru v pokrok a zejména „velká vyprávění (metavyprávění)“ modernismu. Přehlédli, že modernismus se dál vyvíjel a že 2. světová válka byla stejně jako 1. světová válka světovou revolucí, v níž zvítězilo „vyprávění“ demokracie.

Jejich hlavní teze vytýčil filosof Jean-Francois Lyotard (1924-1998). Modernismus podle něj ztratil na přesvědčivosti, a je proto třeba opustit hledání všeobecného konsensu a naopak vnímat a respektovat pluralitu názorů, včetně etických. Postmodernisté vytvořili koncept rozmělněné pravdy, který se v do veřejnosti rozšířené zvulgarizované podobě promítl do tvrzení, že pravda neexistuje, resp. že každý ji může pojímat po svém, čímž jen dál prohloubili desintegraci humanitních věd. Tvrzení, že pravda neexistuje, nemůže být pravdivé, protože by tím popřelo samo sebe, stejně jako uznávání plurality a zaujímání k ní nepluralitní postoj. Jedinou plně obhajitelnou tezí zde totiž je, že neexistuje neexistence pravdy. Pro postmodernismus bylo též charakteristické, že potlačil nadřazenost racionality. Tím, že odmítl univerzalismus a zrovnoprávnil pluralitu názorů, úhlů pohledů a postojů, otevřel dveře toleranci k demagogii a k nevědomému i vědomému lhaní, a přispěl tak k všeobecnému uvolnění morálky. Tyto postoje ovšem naštěstí nikdy zcela a obecně nepřevládly a řada postmoderních autorů si vytvořila pojistku v podobě neodmítání modernismu jako celku, resp. jeho nevyvratitelných pravd.

Je příznačné, jak se v průběhu 20. století proměnil obsah pojmu Nový světový řád. Jako první ho použil americký prezident Woodrov Wilson, modernista, demokrat a humanista, když prosazoval myšlenku Společnosti národů, která měla zajistit mír a porozumění mezi národy. Společnost národů, po roce 1945 Organizace spojených národů, ovšem nikdy nedosáhla významu, jaký její zakladatelé předpokládali, neboť narážela na reakční a po roce 1970 i na postmodernistické a neoliberální síly, které pod pláštíkem svobody otevřely mocenský prostor pro autokraty, kteří řadovými lidmi manipulovali a programově je znesvobodňovali.

Potenciální i skuteční autokraté užívali stále sofistikovanější demagogické až lživé propagandy. Jejich nositeli se stala a dodnes jsou finančně nejmocnější uskupení a lidé, jejichž prvořadým zájmem je bezbřehá moc, a které americký spisovatel Kurt Vonnegut označil za psychopaty. Lze oprávněně tvrdit, že to byli lidé podobného typu, kteří zavinili 1. a 2. světovou válku, kteří těžili ze studené války a kteří prosazovali stále věcně i morálně méně obhajitelnou politiku. To vše je kromě jiného dalším důkazem, že vadné, pravdou nepodložené teorie, ideologie a teze mají nutně vadné následky. Kritici Nového světového řádu již delší dobu poukazují na to, že nepatrná hrstka nadnárodních finančních elit manipuluje svět, že se snaží nastolit otevřenou společnost negující uzavřenou společnost vedenou jedinou nesnadno viditelnou mocí, která veřejnost udržuje v nevědomosti tím, že ovládá mainstreamová média, že ji vedle podložených údajů zaplavuje četnými nepodloženými, nepodstatnými a protichůdnými informacemi, propaguje materiální konzum, bezobsažnou zábavu, workoholismus a relativizuje morálku. Výsledkem je mimo jiné neustálé zhoršování prakticky všech ukazatelů kultury myšlení většiny obyvatelstva a jeho celková, nejen duševní degenerace.

Lze namítnout, že mocenská elita může znamenat i elitu ideovou, tj. že mezi nejmocnějšími lidmi se nacházejí též lidé soudní a široce vzdělaní, tedy ti kdo „vědí“; vývoj světa v posledních desetiletích však tuto námitku vyvrací. Svět se dál polarizuje, je ohrožen klimatickými změnami a přelidněním, „elita“ však proti tomu nedělá nic nebo jen velmi málo. V poslední době sice ustupuje od bezbřehého ekonomismu a začíná přihlížet k environmentalistice, v jejím podání to však nestačí. Nelze si zde nepoložit otázku, kdo má vlastně vládnout světu. Má to být nesoudný a nevědoucí lid, protestní aktivistická uskupení, nebo (ne)soudní a (ne)vědoucí mocní?

Demokracie se ukazuje jako naivní a trpící krizemi, avšak ještě naivnější jsou současné pseudodemokracie a autokracie, neboť nemají naději na déletrvající úspěch. Neprosadilo se sokratovské ozdravováním společnosti zdola ani platonské „nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou králi nebo králové filosofy“. Jediným řešením je psychologicky podložené a široce zaměřené vzdělávání společnosti, které jako jediné může vychovat dostatek soudných a morálně integrovaných jedinců a skupin.

Nic lepšího než demokracie neboli Popperova otevřená společnost nebylo, není a nebude. Osvěta a ozdravování společnosti znamená sice nesmírně pracnou a zdlouhavou cestu, avšak cestu jedinou možnou. Demokracie podpořená morálkou, dostatečně orientovanými lidmi, eticky cílenými vědami, uměním a humánní makroekonomií je ovšem dosud pouhým „snem“. Počátky současné postfaktické doby, pro kterou je příznačné potlačování pravdy a kritickorealistického myšlení, se datují do doby, kdy se začal rodit postmodernismus a kdy jeho negativní důsledky posílil neoliberalismus.

Je to ovšem de facto odvěký problém. Světští a náboženští vůdci se proti jakémukoli ohrožení své moci vždy z pochopitelných důvodů zabezpečovali. V průběhu staletí a tisíciletí si k tomu vypracovali řadu promyšlených a účinných metod, včetně značně amorálních. Většinu z nich popsal renesanční politik a myslitel Nicoló Machiavelli; popsal ovšem jen to, co se v jistých kruzích odedávna vědělo. Dnes to lze vyjádřit kromě jiného těmito imperativy: 1. Opírej se o Boha a o církev, 2. opírej se o armádu a policii, 3. opírej se o vlivné a bohaté jedince, 4. opírej se o vlastní majetek, 5. ovládni média a školství, 6. dělej se lepším, než ve skutečnosti jsi, 7. buď sebejistý a přiměřeně okázalý, 8. nepřiznávej své chyby a prohřešky, 9. užívej metodu cukru a pronášej hezké řeči, 10. podporuj sobě prospěšné zvyky a rituály, 11. užívej metodu biče a vzbuzuj strach, 12. užívej demagogií a zamlčuj pravdu, 13. užívej lží, klamů a podvodů, 14. tvrdě a důsledně potírej odpůrce, 15. dej lidu hry, aby příliš nepřemýšlel, 16. dej lidu chléb, aby se nevzpouzel, 17. slibuj lidu i nesplnitelné věci, 18. najdi lidu nepřátele, které budeš potírat, 19. zmanipuluj lid, 20. rozděl lid.

Základním problémem autokratických a ovšem demokratických mocenských systémů je to, že za určitých okolností se musí k amorálním krokům uchylovat všechny bez výjimky. Je to problém nesmírně svízelný, je však řešitelný, neboť vždy záleží na konkrétní situaci a na posouzení, zda jsou namístě. Také demokracie se proti nedemokraciím musí umět bránit těmito metodami, například fyzickou likvidací teroristů nebo vyhlášením války státu šířícího evidentní zlo. Na individuální rovině není morální ten, kdo neumí lhát a podvádět, ale ten, kdo to umí, ale nedělá to nebo to dělá jen za přísně posouzených a zcela opodstatněných situací.

Demokracii je možno přirovnat ušlechtilé rostlině, a už proto to mezi „plevely“ nemá lehké. Plevely jsou až na výjimky všichni autokraté a všechny autokratické síly, kterým demokracie překáží. Výhodou autokratů je jejich útočnost, která jim umožňuje prorážet demokratická obranná přediva, jejich nevýhodou je na druhé straně to, že pravda se obhajuje snadněji než lež a že zdravá demokracie má mezi řadovými lidmi přirozeně početnější základnu, neboť slouží především jim. Přesto je demokracie prakticky neustále ve stavu menšího nebo většího ohrožení.

V moderní době se autokraté dostávají k moci dvěma způsoby: buď zjevným násilím, nebo nezjevným násilím, tj. „demokratickou“ cestou. Nynější Nový světový řád je nový mimo jiné v tom, že sice podle potřeby využívá všech výše uvedených mocenských prostředků, avšak zejména v euroamerickém prostoru místo dřívější metody cukru a biče užívá hlavně metodu cukru, neboť jeho protagonisté si uvědomili, že je účinnější a že působí dlouhodoběji. Tato varianta odvěkého „dej lidu chléb a hry“ v Novém světovém řádu bohužel zvítězila.

(Text z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie; vyšel též v Příomnosti.)