Jediná podstatná otázka zní, zda byly život, názory a jednání tohoto ‚filosofa na trůně‘ od začátku do konce - bez ohledu na nahodilost historických událostí – nějak logicky skloubené, pokud přímo netvořily jednotu. Na takové syntéze všechny dosavadní studie věnované Masarykovi ztroskotaly. Každé, i té nejpečlivější z nich, chybí nadhled potřebný k hledání spojitostí.
Alain Soubigou

Něco velmi podobného lze říci i o Edvardu Benešovi. Nedokázali to jeho současníci, včetně Ferdinanda Peroutky, a co je ještě horší, nedokázali to ani pozdější historici, politologové a novináři. Přes velkou úctu, kterou chován ke znalci novodobé české historie Robertu Kvačkovi, si dovoluji nesouhlasit s jeho výrokem, že „na Benešovi si každý vyláme zuby“. Všechny politiky si lze dříve nebo později dostatečně ujasnit, zejména vychází-li se z jejich skutků a uvedou-li se přiměřeně do souvislostí.

Nepočítáme-li Masaryka, Beneš byl nepochybně naším nejlepším politikem první poloviny minulého století. S Masarykem ho pojilo těsné pouto, které se vytvořilo již v okamžiku, kdy Masaryk v roce 1914 odcházel do emigrace a kdy se Benešovi, aniž ho blíže znal, svěřil se svým plánem vytvořit samostatné Československo.

Už tehdy se mezi nimi projevily první rozdíly; Masaryk byl soudnější, bojovnější, dominantnější, razantnější a dokázal víc riskovat. Beneš byl ještě větší dříč (což ho nakonec stálo zkrácení života), a Masarykovi se za důvěru odvděčil naprosto skvělou prací, kterou odvedl pro stejnou věc.

Tím se po válce dostal do popředí světové politiky. Podílel se na založení Společnosti národů, stal se jejím místopředsedou a později předsedou. Jako československý ministr zahraničí prosazoval myšlenku kolektivní bezpečnosti a byl proti uznání Sovětského svazu.

Za Masarykova života neudělal žádnou větší chybu; ty se objevily až po Masarykově smrti a staly se nám osudnými. Nestal se nadstranickým prezidentem, neboť příliš inklinoval k levici. Začal být příliš opatrný, ne však obezřetný, zejména vůči Rusku, kde podle Masaryka nepanovala „diktatura proletariátu, ale diktatura nad proletariátem“ a děly se tam příšerné věci, za revoluce i po ní. Masaryk se podílel a atentátu na Lenina a ještě nepřátelštější postoj zaujal vůči Stalinovi. Beneš jakoby přehlédl Stalinovu násilnou kolektivizaci, jejímž následkem byl kromě jiného hladomor na Ukrajině, přehlédl gulagy, čistky nejen v řadových lidech, ale též mezi komunisty a v armádě, a stejně přehlédl Stalinovy agresívní imperialistické choutky, jak se projevily napadením Finska a dohodou s Německem na rozdělení Polska.

Vylamovat zuby si můžeme snad pouze na dodnes přetřásané otázce, zda jsme se v roce 1938 neměli nebo měli bránit. Masaryk by téměř jistě byl pro boj, viz jeho „je lépe zemřít než žít v porobě“. Také dnes převažuje názor, že jsme se měli bránit, Beneš však tehdy neměl a ani nemohl mít potřebný časový odstup a rozhodoval se de facto mezi dvěma stejně špatnými řešeními.

Těžké a bytostně prožité zklamání z politiky appeasementu Francie a Anglie k Hitlerovi ho poznamenalo a navodilo jeho vstřícnější či nerozhodnější postoj vůči Stalinovi.

V roce 1943, těsně před odletem naší delegace do Ruska, ho postihla první mozková mrtvice, a mělo to pro náš další osud tragické následky. Historik František Havlíček k tomu napsal: „Rok 1943 byl politicky významný tím, že dr. E. Beneš absolvoval cestu do USA a Kanady, kde usiloval o sblížení USA a SSSR, vystoupil 13. května před americkým Kongresem a konzultoval záměr uzavřít spojeneckou smlouvu s SSSR… Zatímco Roosevelt záměr podpořil, Churchill sice souhlasil, ale britské ministerstvo zahraničí se rozdělilo na dva tábory. Jedni souhlasili a druzí se báli… Smlouva byla podepsána 12. prosince V. M. Molotovem a Z. Fierligerem… Podpisu se nezúčastnil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk.“

Po roce 1945 vzniky další závažné problémy; zejména to bylo okleštění naší demokracie na levicovou a odsunutí tři milionů sudetských Němců, kterým Beneš přistoupil na princip kolektivní viny, což by T. G. Masaryk nepřipustil. I to mělo tragické následky, protože nás to po všech stránkách oslabilo, komunisté toho využili k rozdávání německých majetků „ze svého“ a pokud by nelevicové strany a Němci zůstali, volby v roce 1946 by komunisté nevyhráli. Není pak divu, že Západ se od nás odtáhl.

Další vývoj k Únoru byl mnohokrát a do detailů popsán, takže k němu není co dodat.

Na Peroutkovu otázku, zda Edvard Beneš byl vinen či nebyl, je možno odpovědět, že byl, ale jeho vina se začala vyjevovat už brzo poté, co se stal prezidentem.

(napsáno pro Přítomnost)