Je to krajně obtížné téma, avšak je stejně krajně závažné, protože budoucnost Ruska nepochybně ovlivní nejen budoucnost Evropy, ale celého světa. Věštění budoucnosti se všichni vyhýbáme, protože se v něm až příliš často mýlíme, avšak obejít se bez něho nelze. Proto uvedený článek na jedné oceňuji, na druhé straně se nemohu vyhnout jeho kritice.

Jan Rychlík se v článku publikovaném v Listech a dne 2. 3. na blogu Akutálně.cz zabývá hlavně dvěma odlišnými scénáři, které mohou nastat: „Existuje názor, že možnost existence demokratického Ruska je jen iluzí: že Rusko s ohledem na svůj dosavadní vývoj prostě není schopno udržet demokratické mechanismy vlády a zákonitě se vždy znovu a znovu mění v diktaturu, která pak po vnitřní konsolidaci opětovně zahajuje imperiální expanzi a ohrožuje své sousedy. Proto je třeba Rusko izolovat a úplně nejlepší by bylo, kdyby se rozpadlo. Pak je zde druhý názor: Rusko je velmoc, která je s ohledem na svou velikost a obrovské lidské zdroje neporazitelná, s čímž se musíme smířit a nechat mu jeho sféru vlivu… Řekněme rovnou, že oba výše uvedené názory jsou mylné. Začněme tím druhým… Především je třeba odmítnout líbivou teorii o neschopnosti Ruska vybudovat demokratický stát…“

To je to, co mne přimělo k sepsání polemiky. Že oba scénáře jsou - alespoň v principu - možné, lze je připustit, už třeba jen proto, jiné možné v podstatě nejsou. Mylný je podle mne především názor, že Rusko se může, dokonce snad v nepříliš vzdálené době změnit k lepšímu. Jan Rychlík to dokládá příklady Německa a Japonska, pomíjí však, že Německo bylo před nástupem Hitlera a nacismu - na příkrý rozdíl od odedávného i dnešního Ruska - civilizačně nejvyspělejší zemí na světě a že Japonsku byla po prohrané válce demokracie vnucena a byla tam západními mocnostmi po dostatečně dlouhou dobu udržována. Pomíjí též, jak dopadlo Africké jaro a naprostá většina jiných pokusů o demokracii v zemích, které na ni nebyly civilizačně dostatečně připraveny.

Nemohu si odpustit ani širší komentář. Každý humanitně orientovaný vědec, a tím Jan Rychlík jistě je, podle mne nesmí vycházet pouze ze své specializace, neboť každý humanitní obor včetně filosofie a psychologie musí dostatečně hluboce znát i ostatní humanitní či společenské obory, protože jinak se nedokáže patřičně rozhlédnout. A čím víc se noří do svého oboru, tím víc ztrácí nadhled a nutně ho to vede k omylům. Snad nejvíc je to vidět v primárně humanitní makroekonomii, když do ní mluví nedovzdělaní nebo tendenčně zaujatí ekonomové a politici.

Připomínám, jako už mnohokrát a dosud vždy marně, že velikost Masaryka jako celosvětově největšího novodobého myslitele byla dána kromě jiného tím, že byl polyhistor, v rámci humanitních oborů "renesanční člověk". Mimo jiné se zevrubně obeznámil s psychologií (sociální psychologií a sociologií), což z něj spolu výjimečnou soudností učinilo výjimečného lidoznalce. Jeho „poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studia lidské přirozenosti“ pochopil snad jedině filosof Milan Machovec, když psal a přednášel o filosofii a psychologii člověka.

Myslel jste, pane Rychlíku, na filosofii a psychologii ruského člověka, na „ruskou duši“? Myšlení národů, zejména to vadné, se vesměs udržuje s obrovskou setrvačností. Ozdravování ruské duše, pokud k němu vůbec dojde, je nepochybně na dlouhá desetiletí.

A té české? Havel byl potlačen a pak začali řádit Klaus, Zeman a spousty jim podobných. Babiš a Okamura řádí dodnes. Ne nadarmo se říká, že Sametová revoluce nám byla ukradena. Byla neúspěšná, protože nás nenasměrovala na Západ a na skandinávskou demokracii, ale na Východ.

A to jsme na tom byli mnohem lépe než Rusové.

Stále naštěstí jsme. Pokud ovšem znovu zvítězí Babiš…