Konzervovat znamená zachovat nynější stav a bránit se proti změnám; revoluční znamená touhu po změnách, obvykle s užitím násilných prostředků. Dejme tomu, že by jistá zem měla nejpěknější ústavu a svobodu, ale že by tato svoboda nebyla po chuti jistým lidem, kteří své bližní rádi utiskují a mají z nich nezasloužený užitek, a že by si tito lidé umínili ústavu zrušit a skrze spiknutí zavést despocii. Všichni přátelé svobody budou v této zemi jistě chtít svou dobrou ústavu zachovat, budou tedy konzervativní, všichni absolutisté ale boudou revoluční.
Karel Havlíček

Dnes už klasický konzervati(vi)smus 18. a 19. století, usilující o zachování feudalismu a křesťanství během 20. století postupně přibíral demokratické a levicové hodnoty, zejména v šedesátých letech. Jako reakce na levici vznikl ve Spojených stech amerických neokonzervativismus a zakotvil v de facto nedemokratické Republikánské straně. S neoliberalismem má sice společnou pravicovou orientaci, na druhé straně se však od něj v mnohém liší. Podobně se vyvinul i evropský neokonzervativismus, zejména v Anglii, a po roce 1989 a v některých postkomunistických zemích.

Oprávněnost pravicového zachovávání všeho starého či odvěkého závisí na tom, zda a do jaké míry to může být prospěšné. Neokonzervativismus se snaží zachovat politické tradice, ustálené principy, zvyky, morálku, náboženství, soukromé vlastnictví, rodinu a vlastenectví. Je proti rovnostářství a výrazným změnám. Svých do daleké minulosti sahajících a dnes už dávno přežitých kořenů se nezbavil.

Pravice, aby si získala řadové voliče, musí nutné lhát a manipulovat jimi (což ovšem neznamená, že jim nelže a nemanipuluje jimi také středová levice, byť nutně nemusí).

Nevýhodou konzervativismu oproti demokratismu a středolevicovému liberalismu je to, že se méně opírá o fakta a střízlivý rozum. Jeho teoretici, např. Günter Rohmoser a Ernst Topitsch to vysvětlovali tím, že každá ideologie má své vždypřítomné a všudypřítomné přednosti a nedostatky, a přesto však má nebo může či smí mít na utváření společností vliv.

Neokonzervativismus vychází především z nedostatků demokratismu a liberalismu. Na rozdíl od nich brání společenskému vývoji a udržuje neobhajitelné staré mýty, čímž potlačuje kritickorealistické myšlení jednotlivců i společností. Mýty jsou nebezpečné kromě jiného tím, že mají schopnost infikovat jiné sféry lidských citů a myšlení a brání tak soudnosti a civilizačnímu rozvoji lidstva. Například v USA si dodnes nemálo lidí myslí, že Země je placatá a ti stejní jsou náchylní i věřit jiným mýtům.

Český pedagog a sociální filosof Pavel Mühlpachr popsal hlavní znaky dnešního „Hayekova“ a konzervativně pravicového světa: „Tržní mechanismus a konkurence se staly univerzálními hospodářskými principy… Ve společnosti globální ekonomiky se stále více klade důraz na individuální výkon; proto se současná společnost charakterizuje i jako společnost výkonová či společnost meritokratická. V principu meritokracie (vlády důležitých, nejlepších) je implicitně obsažen i předpoklad sociální nerovnosti… Individualismus, pramenící v antické inspiraci renesance, narůstá v současné době až do obludných forem… Sociální a ekonomický dynamismus vede k neustálému urychlování vývoje a strhává ke stále větší dynamice i jednotlivce… Člověk mu nemůže stačit; stává se pro něj zdrojem stále silnějších stresů…. Peníze byly vždy jedním z hlavních měřítek hodnot. V poslední době se však stávají měřítkem univerzálním, dokonce jediným – všechno, všechny hodnoty se převádějí na peníze… Tlak ekonomiky pak vede k jednostrannému zužování lidských zájmů a lidských aktivit na zájmy a aktivity ekonomické, povyšování peněz na hlavní, ne-li jediný cíl. A tím k podstatnému deformování člověka.“

Neokonzervativismus se již delší dobu uplatňuje jako konjukturální politický a sociokulturní jev, jehož příčiny spočívají v krizi moderní společnosti, aniž by ovšem nabízel sjednocující hodnoty nové. Je podobně jako křesťanství jen vírou, která na svou obhajobu používá stejných metod.

Je příznačné, jak se v průběhu 20. století proměnil obsah pojmu Nový světový řád. Jako první ho použil americký prezident Woodrov Wilson, modernista, demokrat a humanista, když prosazoval myšlenku Společnosti národů, která měla zajistit porozumění a mír mezi národy. Společnost národů, po roce 1945 Organizace spojených národů, ovšem nikdy nedosáhla významu, jaký její zakladatelé předpokládali, neboť narážela na reakční a po roce 1970 i na postmodernistické a neoliberální síly, které pod pláštíkem svobody otevřely mocenský prostor pro více či méně maskované autokraty, kteří řadovými lidmi manipulovali a programově je znesvobodňovali.

Potenciální i skuteční autokraté užívali stále sofistikovanější demagogické až lživé propagandy. Jejich nositeli se stala a dodnes jsou finančně nejmocnější uskupení a lidé, jejichž prvořadým zájmem je bezbřehá moc, které americký spisovatel Kurt Vonnegut označil za psychopaty. Lze oprávněně tvrdit, že to byli lidé podobného typu, kteří zavinili 1. a 2. světovou válku, kteří těžili ze studené války a kteří prosazovali stále věcně i morálně méně obhajitelnou politiku.

To vše je kromě jiného dalším důkazem, že vadné, pravdou nepodložené teorie, ideologie a teze mají nutně vadné následky. Kritici Nového světového řádu již delší dobu poukazují na to, že nepatrná hrstka nadnárodních finančních elit manipuluje lidstvo, že se snaží nastolit uzavřenou společnost vedenou jedinou nesnadno viditelnou mocí, která veřejnost udržuje v nevědomosti tím, že ovládá mainstreamová média, že ji vedle podložených údajů zaplavuje četnými nepodloženými, nepodstatnými a protichůdnými informacemi, propaguje materiální konzum, bezobsažnou zábavu, workoholismus a relativizuje morálku. Výsledkem je mimo jiné neustálé zhoršování prakticky všech ukazatelů kultury myšlení většiny obyvatelstva a jeho celková, nejen duševní degenerace.

Lze namítnout, že mocenská elita může znamenat i elitu ideovou, tj. že mezi nejmocnějšími lidmi se nacházejí též lidé soudní a široce vzdělaní, tedy ti kdo „vědí“; vývoj světa v posledních desetiletích však tuto námitku vyvrací. Svět se dál polarizuje, je ohrožen klimatickými změnami a přelidněním, „elita“ však proti tomu nedělá nic nebo jen velmi málo. V poslední době sice ustupuje od bezbřehého ekonomismu a začíná přihlížet k environmentalistice, v jejím podání to však nestačí.

Nelze si zde nepoložit otázku, kdo má vlastně vládnout světu. Má to být nesoudný a nevědoucí lid nebo (ne)soudní a (ne)vědoucí mocní? Demokracie se ukazuje jako naivní a trpící krizemi, avšak ještě naivnější jsou současné pseudodemokracie a autokracie, neboť nemají naději na déletrvající úspěch.

Neprosadilo se sokratovské ozdravováním společnosti zdola ani platonské „nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou králi nebo králové filosofy“. Jediným řešením je psychologicky podložené a široce zaměřené vzdělávání společnosti, které jako jediné může vychovat dostatek soudných a morálně integrovaných jedinců a skupin.

Nic lepšího než demokracie či Popperova otevřená společnost nebylo, není a nebude. Osvěta a ozdravování veřejnosti sice znamená nesmírně pracnou a zdlouhavou cestu, avšak cestu jedinou možnou. Demokracie podpořená morálkou, dostatečně orientovanými lidmi, eticky cílenými vědami, uměním, humánní makroekonomikou a plným ohledem k přírodě je ovšem dosud jen pouhým snem.

(z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie, jako článek vyšlo v Přítomnosti)