Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem.
Karel Čapek

Počátky současné postfaktické doby, pro kterou je příznačné potlačování pravdy a kritickorealistického myšlení, se datují do doby, kdy se začal rodit postmodernismus a kdy jeho negativní důsledky posílil neoliberalismus a neokonzervativismus. Je to ovšem de facto odvěký problém. Světští a náboženští vůdci se proti jakémukoli ohrožení své moci vždy z pochopitelných důvodů zabezpečovali. V průběhu staletí a tisíciletí si k tomu vypracovali řadu promyšlených a účinných metod, včetně značně amorálních. Většinu z nich popsal renesanční politik a myslitel Nicoló Machiavelli; popsal ovšem jen to, co se v jistých kruzích odedávna vědělo. Dnes to lze vyjádřit kromě jiného těmito imperativy: 1. Opírej se o Boha a o církev, 2. opírej se o armádu a policii, 3. opírej se o vlivné a bohaté jedince, 4. opírej se o vlastní majetek, 5. ovládni média a školství, 6. dělej se lepším, než ve skutečnosti jsi, 7. buď sebejistý a přiměřeně okázalý, 8. nepřiznávej své chyby a prohřešky, 9. užívej metodu cukru a pronášej hezké řeči, 10. podporuj sobě prospěšné zvyky a rituály, 11. užívej metodu biče a vzbuzuj strach, 12. užívej demagogií a zamlčuj pravdu, 13. užívej lží, klamů a podvodů, 14. tvrdě a důsledně potírej odpůrce, 15. dej lidu hry, aby příliš nepřemýšlel, 16. dej lidu chléb, aby se nevzpouzel, 17. slibuj lidu i nesplnitelné věci, 18. najdi lidu nepřátele, které budeš potírat, 19. zmanipuluj lid, 20. rozděl lid.

Základním problémem autokratických a ovšem i demokratických mocenských systémů je to, že za určitých okolností se musí k amorálním krokům uchylovat všechny bez výjimky. Je to problém nesmírně svízelný, je však řešitelný, neboť vždy záleží na konkrétních okolnostech a na posouzení, zda jsou namístě. Také demokracie se proti nedemokraciím musí umět bránit těmito metodami, například fyzickou likvidací teroristů nebo vyhlášením války státu šířícího evidentní zlo. Na individuální rovině není morální ten, kdo neumí lhát a podvádět, ale ten, kdo to umí, ale nedělá to nebo to dělá jen za přísně posouzených a zcela opodstatněných situací.

Demokracii je možno přirovnat ušlechtilé rostlině, a už proto to mezi „plevely“ nemá lehké. Plevely jsou až na výjimky všichni, kterým demokracie překáží. Výhodou autokratů je jejich útočnost, která jim umožňuje prorážet demokratická obranná přediva; jejich nevýhodou je na druhé straně to, že pravda se obhajuje snadněji než lež a že zdravá demokracie má mezi řadovými lidmi přirozeně početnější základnu, neboť slouží především jim. Přesto je demokracie prakticky neustále ve stavu menšího nebo většího ohrožení.

V moderní době se autokraté dostávají k moci dvěma způsoby: buď zjevným nebo nezjevným násilím, tj. „demokratickou“ cestou. Nynější Nový světový řád je nový mimo jiné v tom, že sice podle potřeby využívá všech machiavelistických mocenských prostředků, avšak zejména v euroamerickém prostoru místo dřívější metody cukru a biče užívá hlavně metodu cukru, neboť jeho protagonisté si uvědomili, že je účinnější a že působí dlouhodoběji. Tato varianta odvěkého „dej lidu chléb a hry“ v Novém světovém řádu bohužel zvítězila.

Idejí postmodernismu, neoliberalismu a konzervativismu se chopili nejen lidé, kterým přinesly užitek a zvýhodnily je, ale přidali se k nim všichni ostatní, kteří jimi byli zmanipulováni. Nedávný až současný Nový světový řád dal mocným jednotlivcům a mocenským uskupením nové prostředky k tomu, aby mohli účinně ovlivňovat politiku, média a školství. V politice se začali stále víc prosazovat populističtí demagogové a mnohdy i vyslovení lháři, a nebylo to jen v Rusku, v Číně a postkomunistických či rozvojových zemích, ale též v USA, velké Británii a jiných severozápadních zemích. Významní i méně významní politici překrucovali a lhali, zejména že jim jde o řadové občany, protože bez nich by nebyli zvoleni nebo znovuzvoleni, a protože jim to přikazoval marketing, politika od voleb k volbám a nutnost získat chudší lidi na svou stranu. Zákonem mocných sice vždy bylo lhát a podvádět, avšak tito noví mocní lhali ještě sofistikovaněji, bezostyšněji a nehorázněji než většina jejich předchůdců. Navodili tak dobu postfaktickou či „postpravdivou“ neboli lživou. Demokracie v řadě zemí byla vytlačena formálními demokraciemi a pseudodemokraciemi, v řadě zemí i autokraciemi.

Postfaktismus sice není uceleným ideovým systémem a má mnoho podob a odnoží, avšak jeho jednotlivé rysy, projevující se svými důsledky jako dobové a místní myšlení, vykazují řadu společných rysů. Je to shluk či syndrom názorů a nemá ideový cíl v podobě povznesení lidských společenství, neboť jeho cílem je téměř výlučně posílení egocentrických a morálně pokleslých jedinců a skupin. Je možno ho charakterizovat zejména tím, proti čemu se vymezuje: nejen proti krajní levici, ale též proti umírněným levicovým ideologiím včetně ideologie Zelených. Jeho perspektivy se jeví jako relativně stabilní a pro budoucnost stále nebezpečnější. Jeho základní cíle jsou z pochopitelných důvodů zatajovány. Podporuje primitivní složky lidské psychiky a její nejnižší emoce, účelově manipuluje lidmi a činit je neznalými, nesoudnými, nesvobodnými, nevyrovnanými a nespokojenými, což ho paradoxně posiluje, neboť veřejnost tak dostává do začarovaného kruhu, který je velmi nesnadné protnout: čím víc lidé cítí nespokojenost a úzkost, tím víc hledají oporu u autokratů. Ani postfaktismus však není věčný a skončí skoro jistě celkovým krachem, tak jak obvykle končí všechny pravdu potlačující politické systémy.

Euroamerický Západ se už dnes začíná podobat rozpadající se Římské říši. Kniha americké publicistky a spisovatelky Anne Appelbaumové Soumrak demokracie s podtitulem Svůdná přitažlivost autoritářství sice nevyznívá vysloveně pesimisticky, avšak negativní působení mnohých západních politiků a vůči nim loajálních novinářů vyjadřuje přesvědčivě: „Za minulého půldruhého století přicházela většina těch nejzoufalejších a nejapokalyptičtějších vizí Ameriky zleva. Američtí radikálové sklonku devatenáctého století, inspirovaní evropskými mysliteli a hnutími – marxismem, anarchismem, bolševismem – oplakávali nástup pekelné modernity a litovali, že americký kapitalismus selhal ve snaze o zlepšování. Americká anarchistka Emma Goldmanová mluvila za celou skupinu amerických intelektuálů a aktivistů, když v roce 1917 psala, o tom, co vnímala jako podvodné americké instituce: ‚Svobodný svět! Jak se ten mýtus bude udržovat, jak bude stále klamat, šálit a zakrývat i ty, kdož se k jeho obludným absurditám stavějí relativně inteligentně!‘… Obrací-li levice svou nevoli proti ničivé moci kapitalismu, síle rasismu a přítomnosti americké armády v zahraničí, pak křesťanská pravice své zklamání spatřuje v tom, co vnímá jako morální zkaženost, dekadenci, rasové míšení a především nevratný sekularismus moderní Ameriky… Do roku 2016 se některé argumenty staré marxistické levice – jejich nenávist k obecně buržoasní politice a touha o revoluční změně – setkaly a mísily se zoufalstvím křesťanské pravice nad budoucností americké demokracie. Společně pak tvořily restorativně nostalgickou rétoriku kampaně Donalda Trumpa. Dva roku předtím Trump horlil proti americkému selhání a volal po řešení, které by ocenil Trockij: ‚Víte, co (to) vyřeší? Když se zhroutí ekonomika, když země půjde totálně do pekel a nastane úplná katastrofa. Pak budete mít… povyk, abychom se vrátili tam, kde jsme byli, když jsme byli skvělí!“… Tumpův inaugurační projev – napsaný jeho poradci – obsahoval též levicové i pravicové proudy antiamerikanismu. Včetně levicového znechucení ‚establishmentem‘, který ‚chránil sebe, ale ne občany naší země‘…. Lid, a nikoli mocní… vždycky tvořil základ naší svobody a základní kámen naší obrany‘… jako kdyby samotný Trump nebyl bohatý a mocný podnikatel z řad elity, který se vyhnul odvodu a nechal za sebe bojovat jiné… Trumpovo vítězství v roce 2016 bylo vítězstvím přesně této morální (a ryze účelové široce pravolevé, pozn. BS) ekvivalence.“

Zdá se, že civilizační krize Západu v současné době vrcholí. Koncem 19. století byla dána oslabením po staletí působících stabilizačních hodnot teokracie a postupně se prohlubovala. Vliv náboženství ve vyspělých západních zemích dál klesá, v méně vyspělých zemích se udržuje nebo zesiluje. Kladný vliv křesťanství se ukazuje jako stále spornější. Katolicismus nese důsledky svého feudálního původu a svými mýty brání rozvoji kritickorealistického myšlení. Římskokatolická církev je autokratická a je dnes spíše nadnárodní obchodní společností než ideovým hnutím přinášejícím pokrok. Protestanství nese důsledky doby svého vzniku spojenými s nástupem liberálního kapitalismu, který je principiálně též autokratický. Potvrzuje se v již první polovině 19. století vyslovená předpověď Alexise Tocquevilla, že lidstvo vůči negativním důsledkům liberálního kapitalismu zaujme pštrosí politiku. Zaujalo ji i k vědeckým předpovědím týkajících se ohrožení přírody, vyslovených koncem šedesátých let minulého století. Zatímco na počátku 20. století začalo ztrácet osvícenskou víru, že mu lepší budoucnost zajistí vzdělanost a civilizační pokrok, na počátku nynějšího století začíná ztrácet víru, že mu lepší budoucnost zajistí technologický pokrok a materiální prosperita.

Závod člověka se sebou samým Konrada Lorenze je „smrtelným hříchem“ zejména proto, že k lidské mentalitě neoddělitelně patří touha mít se materiálně co nejlépe. Je na tom založena kapitalistická ekonomická soutěž a je to neřešitelné, hlavně proto, že subjekty zde nejsou jen jednotlivci či jednotlivá ekonomická uskupení, ale též jednotlivé státy, a žádný z nich si nemůže dovolit v této soutěži polevit a protože zde platí mýticko-materialistické „největší vůl stádo vede“.

„Náboženství“ demokracie je neustále se měnícím a vyvíjejícím se procesem a je nutné je stále a mnohdy s vypětím veškerých sil udržovat. V minulosti se to již mnohokrát nepodařilo a je zřejmé, že v současnosti je ohrožováno stále víc. Spojené státy americké, dosud vůdčí demokratická mocnost, jsou vnitřně rozpolcené a ztrácejí na síle, ideově nejvyspělejší Evropské unii chybí jednota, hlavně proto, že je geopoliticky rozdělená na převážně protestantskou severozápadní a převážně katolickou jihovýchodní, a navíc ji oslabuji postkomunistické země bývalého Sovětského bloku.

Současnou západní, dnes už ovšem víceméně celosvětovou společnost charakterizují tři základní jevy: ekonomismus spojený s konzumním způsobem života, individualismus spojený s nesolidaritou a sobectvím a dynamismus spojený se spěchem a z něho pramenícím nedostatkem nadhledu. S nově sílícími autokratickými režimy, zejména s Čínou a zeměmi ovládanými islámem, sice dosud udržuje rovnováhu, začíná však být na ústupu. Se zpožděním se začíná angažovat v rozvojových zemích a investuje do nich, avšak není to v první řadě dáno snahou posilovat v nich demokracii, ale ekonomicky z toho těžit. Dalšímu ústupu Západu zde může zabránit jen jeho sjednocení a zlepšení morálky.

Budoucnost lidstva je v současné době nejistá. Vedle možných válek je největší hrozbou nyní již nezpochybnitelná člověkem ovlivněná změna klimatu. Stále víc lidí si uvědomuje, že „takhle to už dál nejde“, přemýšlí o tom a hledá možná řešení. Většina z nich, včetně intelektuálních a politických elit, však tápe, neboť si neuvědomuje širší, zejména však nejširší obecné i konkrétní souvislosti.

Zdá se, že pravda a láska nad lží a nenávistí nevítězí, ale že je tomu naopak. V masarykovském vidění pravdy a lásky sub specie aeternitatis jsou ovšem lež a nenávist jen pouhými lidskými výtvory, a Země a její příroda na ně ohled neberou a nikdy ani brát nebudou. I kdyby postfaktické lži nadále vítězily a přivodily přírodě a lidstvu úplnou zkázu, Země začne všechno budovat znovu. Začne třeba tam, kde začala před miliardami let, tj. u prvoků.

Problém je sice na jedné straně neřešitelný, na druhé straně se však řešit bude, a to buď po dobrém, nebo po zlém, kdy se proti člověku vzbouří příroda. Řešení po dobrém je v podstatě jednoduché: bohaté státy i jednotlivci se částečně vzdají svého blahobytu ve prospěch chudých států a jednotlivců, budou místo vykořisťování šířit osvětu a demokracii a celosvětově se prosadí ekologicky udržitelný vývoj. Měli by se též prosadit uměření antinatalisté, neboť přemnožení se lidstva pokračuje. Lze se ovšem oprávněně obávat, že lék v podobě ekonomického a kulturního povznesení rozvojových zemí, který v nich omezí porodnost, se dostaví pozdě nebo bude působit příliš pomalu.

Lidská mentalita se uvedeným řešením bude bránit, a pokud bude donucena něco změnit, bude se snažit o kompromisy. Důsledky budou stále se zmenšujícím otazníkem a naopak stále se zvětšujícím vykřičníkem.

(z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie; jako článek vyšlo v Příromnosti)