Nechci si vysloveně stěžovat na současnou Fialovu vládu, neboť když si vzpomenu na všechny ty Klause, Zemany, Paroubky, Nečase a Babiše, musím uznat, že celkově je evidentním posunem k lepšímu. Jako již tolikrát ovšem připomínám Masarykovo „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“. Stejně už poněkolikáté tvrdím, že pokud má demokracie sloužit všem, pravicové vlády demokratické nejsou.

Naše byť jen poněkud od středu odchýlená současná vláda přes svá líbivá tvrzení podporuje především bohatou část společnosti a dál udržuje mýtus ekonomického liberalismu 18. století, že podnikatelé vytvářející hmotné statky tím obohacují i chudé. Vyvrácen byl již v první polovině 19. století a dal tak vzniknout opačně mýtickému marxismu a komunismu. Lidstvo jako celek se ovšem dodnes dostatečně nepoučilo .

Naše současná vláda vedená „politologem“ Fialou (uvozovky proto, že není objektivní, ale tendenční) to nezlepší. Dokázat by to mohla pouze střízlivá a umravněná ČSSD, spolu s (nezkorumpovanými) Zelenými, obě pokud by byly vedené silnými a široce vzdělanými vůdci. Pomoci by mohli (nezkorumpovaní) Piráti, pokud by zapomněli na rovnou daň a posunuli se alespoň trochu do „leva“. Podobně zlidovět by mohli a měli též Lidovci.

Zeleným trvalo téměř padesát let, než se v některých zemích Evropy prosadili, “paradoxně“ zejména v ekonomicky prosperujících severských zemích, v Německu a v Rakousku. U nás, poznamenaných komunismem a postkomunismem („normalizací“ a „postnormalizací“), jsou na chvostu politického spektra a je to velká škoda.

Demokrat Havel („já jsem byl vždy Zelený“) byl zatlačen nedemokraty. ČSSD na zelené hnutí neslyšela a navíc se propadla do korupce, marketingu a politiky od voleb k volbám. Pominula Masaryka, který jako podmínku zdravé demokracie zdůrazňoval morálku a dnes by nepochybně stejně jako Havel volil Zelené.

Hlavní slovo by měli mít oni, protože sociální demokraté a Piráti se hned tak neprobudí.

Je to však spíš utopická než teoretická možnost. Ani po léta ubíjení a „neatraktivní“ Zelení v dohledné době silného a charismatického vůdce zřejně nenajdou.

S lítostí vzpomínám na Ondřeje Lišku.