Postfaktismus, postkomunismus a autokratismus
Východ stoupá a Západ upadá.
Si Ťin-pching
Zvláštní variantou postfaktismu je postkomunismus, což je na první pohled nesourodý konglomerát levicového a pravicového autokratismu. Jeho původ leží na jedné straně v krajně levicových a pravicových ideologiích minulosti, na druhé straně a kdesi hluboko v ruských a asijských dějinách, v Rusku poznamenaných samoděržavím a pravoslavím, teritoriální expanzivitou a nutností odolávat výbojům asijských kmenů a států, tj. stykem s jejich krutostí. Kvůli samoděržaví a pravoslaví Rusové dodnes špatně rozlišují mezi pravdou a nepravdou, dobrem a zlem, pokrokem a reakcí. Proto se marxismus mohl nejvíc uplatnit právě tam, a k tomu ještě v nejhorší podobě. Proto v Rusku jeho dnešní „demokracii“ ovládá korupcí prostoupený autokratický režim a v různé míře, avšak vždy negativně, se uplatňuje v jím nejvíc ovlivněných zemích, tj. v zemích bývalého Sovětského svazu a Východního bloku. Dalším a možná ještě varovnějším dokladem škodlivosti (post)komunismu jsou mnohé jihoamerické, africké a asijské země, zejména však Čína a Severní Korea.
Komunismus sice po roce 1989 ideově zkrachoval, avšak ti, kdo z něho těžili, si své pozice v nemalé míře udrželi a snažili a dál se snaží se prosazovat. Rozdělili se na ty, kteří si označení za komunisty ponechali a na ty, kteří je opustili. Ti, kteří si je ponechali, se rozdělili na dál přesvědčené komunisty a na komunisty „na papíře", všichni se však přizpůsobili tržní ekonomice. Typicky to platí Rusko a jeho východoevropské satelity, Čína je vnitřně částečně reformní, Severní Korea převážně nereformní.
O Rusku se po roce 1989 zdálo, že se bude demokratizovat a spolupracovat se Západem, avšak zátěž z minulosti nepřekonalo a postupně se vrátilo k autokratismu a imperialismu. Jeho bývalé evropské satelity zátěž minulosti překonaly jen částečně a s velkými obtížemi. V současné době se situace v některých z nich zlepšuje, v jiných se nelepší nebo se naopak zhoršuje. Například v Česku, ve kterém měli donedávna neúnosný vliv autokraté Klaus, Zeman a Babiš, se sice nejednoznačně a nejistě spíše zlepšuje, v Maďarsku, Polsku a Slovensku se spíše zhoršuje.
Obecně vzato, postkomunismus již komunismem není. Čína a Rusko svým imperialismem ohrožují západní demokracie. Čína vykořisťuje rozvojové země ještě bezohledněji, než to v minulosti dělaly evropské kolonialistické země. Západ se Rusku a Číně brání s demokratickou pomalostí a nedostatečnou efektivností. I to samo o sobě ho oslabuje a také v něm proto existují hlasy volající po rozhodné a pevné ruce. Jsou mnohdy oprávněné, zejména pokud se jedná o boj s desinformacemi.
Nyní je již naprosto zřejmé, že probíhá druhá studená válka, byť prozatím hlavně „jen“ informační či hybridní, tentokrát mezi Západem a Čínou a Ruskem, resp. mezi demokratickými a nedemokratickými zeměmi. Západ zde zaspal, doplácí na to a napravuje to s krajními obtížemi, mimo jiné proto, že četné dezinformátory má i ve vlastních řadách. Všichni dezinformátoři mají výhodu prvního tahu a navíc těží z internetu, sociálních sítí a z prudkého rozvoje informačních technologií. Dá se říct, že ani svobodná média už nejsou svobodná, neboť jsou zamořena nejrůznějšími „šedými“ až „černými“ informacemi a v demokraciích jsou nesnadno kontrolovatelná. Politici jsou převážně pod vlivem ekonomistů, prosazujícím nadvládu kapitalismu, který je principiálně a svou podstatou antidemokratický. (I pravicově orientovaný kolega blogger Mnislav Zelený Atapana dokázal v článku Je demokracie mrtvá? Vládne plutokracie? citovat výrok čelního zakladatele americké demokracie Thomase Jeffersona „konec demokracie a porážka Americké revoluce přijde, když vláda padne do rukou bank a bohatých podniků.“)
V současné době je prosazování pravdy v defenzívě, neboť je potlačováno rozšířenějšími a propracovanějšími metodami působení na veřejnost než tomu bylo dříve. Je možno hovořit o průmyslu lži, který bují na nejen Východě, ale též na Západě. Jeho hlavním účelem je narušovat a oslabovat demokracie ve prospěch autokracií. Zaměřuje se na nejen ekonomicky, ale i jinak frustrované jedince a skupiny žijící v napětí, které jim kalí rozum a dodává jim sílu k odporu vůči čemukoli. Posilovaly je a vždy budou posilovat jakákoli zhoršení jejich situace, jak to mu bylo například za covidové pandemie.
Ubránit se tomu je nejen věcí politiků, novinářů a pedagogů, ale všech soudných a demokraticky smýšlejících lidí. I oni musejí využívat výhod prvního tahu a musejí být ještě aktivnější a neúnavnější než jejich odpůrci. Na zmanipulované spoluobčany je třeba jít po dobrém a dbát na to, aby se jejich situace kvůli vnějším vlivům nezhoršovala, ale naopak zlepšovala.
(kapitola z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie; pod názvem Postkomunismus již komunismem není vyšla v Přítomnosti)
Si Ťin-pching
Zvláštní variantou postfaktismu je postkomunismus, což je na první pohled nesourodý konglomerát levicového a pravicového autokratismu. Jeho původ leží na jedné straně v krajně levicových a pravicových ideologiích minulosti, na druhé straně a kdesi hluboko v ruských a asijských dějinách, v Rusku poznamenaných samoděržavím a pravoslavím, teritoriální expanzivitou a nutností odolávat výbojům asijských kmenů a států, tj. stykem s jejich krutostí. Kvůli samoděržaví a pravoslaví Rusové dodnes špatně rozlišují mezi pravdou a nepravdou, dobrem a zlem, pokrokem a reakcí. Proto se marxismus mohl nejvíc uplatnit právě tam, a k tomu ještě v nejhorší podobě. Proto v Rusku jeho dnešní „demokracii“ ovládá korupcí prostoupený autokratický režim a v různé míře, avšak vždy negativně, se uplatňuje v jím nejvíc ovlivněných zemích, tj. v zemích bývalého Sovětského svazu a Východního bloku. Dalším a možná ještě varovnějším dokladem škodlivosti (post)komunismu jsou mnohé jihoamerické, africké a asijské země, zejména však Čína a Severní Korea.
Komunismus sice po roce 1989 ideově zkrachoval, avšak ti, kdo z něho těžili, si své pozice v nemalé míře udrželi a snažili a dál se snaží se prosazovat. Rozdělili se na ty, kteří si označení za komunisty ponechali a na ty, kteří je opustili. Ti, kteří si je ponechali, se rozdělili na dál přesvědčené komunisty a na komunisty „na papíře", všichni se však přizpůsobili tržní ekonomice. Typicky to platí Rusko a jeho východoevropské satelity, Čína je vnitřně částečně reformní, Severní Korea převážně nereformní.
O Rusku se po roce 1989 zdálo, že se bude demokratizovat a spolupracovat se Západem, avšak zátěž z minulosti nepřekonalo a postupně se vrátilo k autokratismu a imperialismu. Jeho bývalé evropské satelity zátěž minulosti překonaly jen částečně a s velkými obtížemi. V současné době se situace v některých z nich zlepšuje, v jiných se nelepší nebo se naopak zhoršuje. Například v Česku, ve kterém měli donedávna neúnosný vliv autokraté Klaus, Zeman a Babiš, se sice nejednoznačně a nejistě spíše zlepšuje, v Maďarsku, Polsku a Slovensku se spíše zhoršuje.
Obecně vzato, postkomunismus již komunismem není. Čína a Rusko svým imperialismem ohrožují západní demokracie. Čína vykořisťuje rozvojové země ještě bezohledněji, než to v minulosti dělaly evropské kolonialistické země. Západ se Rusku a Číně brání s demokratickou pomalostí a nedostatečnou efektivností. I to samo o sobě ho oslabuje a také v něm proto existují hlasy volající po rozhodné a pevné ruce. Jsou mnohdy oprávněné, zejména pokud se jedná o boj s desinformacemi.
Nyní je již naprosto zřejmé, že probíhá druhá studená válka, byť prozatím hlavně „jen“ informační či hybridní, tentokrát mezi Západem a Čínou a Ruskem, resp. mezi demokratickými a nedemokratickými zeměmi. Západ zde zaspal, doplácí na to a napravuje to s krajními obtížemi, mimo jiné proto, že četné dezinformátory má i ve vlastních řadách. Všichni dezinformátoři mají výhodu prvního tahu a navíc těží z internetu, sociálních sítí a z prudkého rozvoje informačních technologií. Dá se říct, že ani svobodná média už nejsou svobodná, neboť jsou zamořena nejrůznějšími „šedými“ až „černými“ informacemi a v demokraciích jsou nesnadno kontrolovatelná. Politici jsou převážně pod vlivem ekonomistů, prosazujícím nadvládu kapitalismu, který je principiálně a svou podstatou antidemokratický. (I pravicově orientovaný kolega blogger Mnislav Zelený Atapana dokázal v článku Je demokracie mrtvá? Vládne plutokracie? citovat výrok čelního zakladatele americké demokracie Thomase Jeffersona „konec demokracie a porážka Americké revoluce přijde, když vláda padne do rukou bank a bohatých podniků.“)
V současné době je prosazování pravdy v defenzívě, neboť je potlačováno rozšířenějšími a propracovanějšími metodami působení na veřejnost než tomu bylo dříve. Je možno hovořit o průmyslu lži, který bují na nejen Východě, ale též na Západě. Jeho hlavním účelem je narušovat a oslabovat demokracie ve prospěch autokracií. Zaměřuje se na nejen ekonomicky, ale i jinak frustrované jedince a skupiny žijící v napětí, které jim kalí rozum a dodává jim sílu k odporu vůči čemukoli. Posilovaly je a vždy budou posilovat jakákoli zhoršení jejich situace, jak to mu bylo například za covidové pandemie.
Ubránit se tomu je nejen věcí politiků, novinářů a pedagogů, ale všech soudných a demokraticky smýšlejících lidí. I oni musejí využívat výhod prvního tahu a musejí být ještě aktivnější a neúnavnější než jejich odpůrci. Na zmanipulované spoluobčany je třeba jít po dobrém a dbát na to, aby se jejich situace kvůli vnějším vlivům nezhoršovala, ale naopak zlepšovala.
(kapitola z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie; pod názvem Postkomunismus již komunismem není vyšla v Přítomnosti)