Uzavírám minisérii upomínající na Masarykovy ideje, které z našeho povědomí zarážejícím způsobem mizí. Zatímco sekularizující ideje tureckého Otce zakladatele Kemala Atatürka potřel až nynější prezident Erdogan a vidíme jeho dúsledky, u nás potírání Masarykových idejí začalo v roce 1938 a jeho ve vlnách i postupně se zvětšující dúsledky naprostá většina našich lidí už nevidí.


Masaryk navazoval na v dějinách světa ojedinělou linii Hus, Komenský, Havlíček, Palacký a na tisíce jiných našich osvícených vlastenců, kteří ho vedle jeho geniality uschopnili, aby se stal největším myslitelem modernismu. (Není to přehnané tvrzení, lze je přesvědčivě doložit.)

Měl to ovšem vždy těžké, a nebýt jeho fenomenálního tažení za rozbití Rakouska-Uherska a založení Československa, dopadl by jako Sokrates a Ježíš, a jistě by na rozdíl od nich byl úplně zapomenut. Zatímco na Sokrata a Ježíše navázali jiní velcí myslitelé, u Masaryka k tomu nedošlo. Vzděláním sociolog a právník Edvard Beneš se od něj morálně a ideově odklonil a (zjednodušeně řečeno) jedinými, kdo na něj přínosně navázali, byli Erich Fromm, Karl Raimund Popper a Václav Havel. Byli to však jeho nepřímí žáci a hlásili se k němu jen okrajově.

Masarykovi čeští žáci mu nepomohli, ale prokázali mu spíše medvědí službu, neboť ho dostatečně nepochopili. Jak jsem uvedl v knize Velký muž světa, filosof, teolog a ekolog Erazim Kohák (za 2. světové války emigrant a učitel na univerzitě v Yale) na toto téma napsal: „není možné jen opakovat jeho (Masarykovy) někdejší výroky a hořekovat nad nezájmem mladých. Je třeba zachytiti základní myšlenku, očistit ji od pouze dobové formulace a vyjádři ji věrně znovu, avšak způsobem, který by byl srozumitelný nové generaci a nové době. To právě je úkol filosofových žáků. Žák velikého myslitele nemůže jen opakovat Mistrova slova, jak je u nás s oblibou zvykem. Tím by zajistil, že mistrova myšlenka, byť o sobě nadčasově platná, zastará spolu se slovy, do nichž ji vložil. Teprve kritickou obnovou mistrova díla se student stává žákem v čestném slova smyslu. Úkolem takového žáka je tlumočit mistrovu myšlenku svými vlastními slovy, která odpovídají jiné době.“

Připomínám (a budu neustále dál připomínat) též slova francouzského historika a profesora na Sorbonně Alaina Soubigoua: „Jediná podstatná otázka zní, zda byly život, názory a jednání tohoto ‚filosofa na trůně‘ od začátku do konce - bez ohledu na nahodilost historických událostí – nějak logicky skloubené, pokud přímo netvořily jednotu. Na takové syntéze všechny dosavadní studie věnované Masarykovi ztroskotaly. Každé, i té nejpečlivější z nich, chybí nadhled potřebný k hledání spojitostí.“

Nejvíc však Masarykovi uškodili jeho nepřátelé. Do roku 1918 převládali, za 1. republiky poněkud ztichli a za 2. republiky se opět vynořili v plné síle. Pak následoval nacistický Protektorát, potom komunisté a po nich postkomunisté v čele s Klausem, Zemanem a Babišem, neboť pro ně a pro jejich amorálnost byl nepřítelem číslo 1. Dosáhli toho, že je po něm sice u nás pojmenováno kde co, ale lidé o jeho idejích skoro už nic nevědí. Podobně u nás dopadl i Václav Havel.

Co nás to stálo, je zřejmé. Nestali jsme se, i když jsme mohli, ekonomickým tygrem jak to sliboval Klaus, a zůstali jsme ekonomickou kulturní a celkově civilizačně zaostalou součástí evropského Východu, jak o to usilovali Zeman s Babišem.

Prakticky v ničem kladném už nevynikáme.

Podle zprávy časopisu The Economist „druhá příčka v indexu klientského kapitalismu patří České republice s podílem na HDP více než 15 procent. V první pětici se dále umístily Malajsie, Singapur a Mexiko“ (první je Rusko). I pokud je tato zpráva zkreslená, je varovná.

Naše renomé ve světě zachraňují už snad jen naše tenistky.

Jaký kontrast proti roku 1928, kdy Masaryk mohl oprávněně konstatovat: „Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce desíti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci. Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám; nic nám teď nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila krásnou a bohatou příroda i lidská práce; máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří jsou přírodou a historií určeni k harmonické součinnosti; a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku. Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme; kdo zapomíná špatnou zkušenost, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou. Zbudování republiky opravdu demokratické je akt velké víry; víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme, a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu vlastního domova.“