Vizí současnosti je absence jakékoli vize. A to je pro člověka špatné, člověk perspektivu, vizi potřebuje. Pavel Mühlpachr

Současný západní svět svou situací upomíná na konec Římské říše, pro který byl charakteristický odklon od nosných idejí, vystřídal je nezájem o cokoli nadosobního, a přestože říše byla vystavena útokům germánských kmenů, též neochota za ni bojovat. Současný Západ ztrácí vnitřní sílu podobným způsobem a je vystaven tlaku civilizačně zaostalých, pseudodemokratických a autokratických sil. Celý svět navíc ohrožuje bouřící se příroda.

Jako první na možný nepříznivý vývoj lidstva upozornil anglický duchovní a „ekonom ponuré budoucnosti“ Thomas Robert Malthus (1766-1834). Příčinou podle něj jsou lidské potravní a rozmnožovací pudy, což povede k tomu, že počet lidí poroste radou geometrickou, kdežto množství obživy poroste pouze řadou aritmetickou. Tento jeho „populační zákon“ se - byť v pozměněné podobě - bohužel potvrzuje.

Pokud jeden z amerických Otců zakladatelů Thomas Jefferson (1743-1832) prohlásil, že „konec demokracie a porážka Americké revoluce přijde, když vláda padne do rukou bank a bohatých podniků“, měl do značné míry pravdu. Americké hodnoty v podobě amerikanizace ovládají Západ a víceméně už i celý svět. Jejich přednosti zapříčinily, že Amerika se stala ekonomicky nejsilnějším státem na světě, stále zřejmější jsou však i jejich nedostatky. Na prvním místě je to posuzování lidí především či pouze podle toho, jak jsou bohatí. Bylo tomu tak sice vždy a všude, avšak v USA se to vystupňovalo do neúnosné míry. „Americký sen“ znamená tvrdý individualismus, uspěchanou honbu za vyniknutím, americký pragmatismus počítá i s pragmatismem morálním a s nedoceňováním jakýchkoli vyšších či ušlechtilejších hodnot. Demokratické Evropě se to sice nelíbí, avšak podléhá tomu. Ještě víc se to nelíbí autokratickým Číně a Rusku, i když samy jsou ještě mnohem horší. Výsledkem je Nový světový řád, v němž hrstka vesměs amorálních mocných ovládá naprostou většinu světového majetku.

V Evropě vznikl po hrůzách 2. světové války postmodernismus, vymezující se proti osvícenství a modernismu, který označil za velké či „meta“ vyprávění, které ztroskotalo. Nebyla to pravda, protože - byť přetrval Sovětský svaz - demokratické, o osvícenství a modernismus se opírající země v ní zvítězily. Postmodernismus se ovšem mýlil i v tom, že odvěké chápání pravdy zrelativizoval a rozmělnil, čímž otevřel dveře demagogům a lhářům a nakonec i dnešním postfaktistům a populistům typu Trumpa, Putina a Si Ťin-phinga. Dnešní svět, nejen lidský, ale též svět přírody, je proto v evidentní krizi. A krize vždy volá po změně.

Volá samozřejmě a jednoznačně po neomodernismu. Coby jen řadový občan a jen v Česku jsem se ho pokusil nastínit, už víc než před deseti lety, avšak dodnes pro něj nenacházím ani to nejmenší pochopení. O tom, že by na mne někdo navázal a náležitě neomodernismus rozvinul, nemluvě.

Opravdu nikdo takový neexistuje?

Vyzývám naše intelektuály uznávající Havla a Masaryka, aby mi pomohli. Učitele humanitních oborů vyzývám, aby se přidali a aby k tomu přizvali i své studenty.

Neomodernismus může a musí vyjít z Česka, a prodloužit tak linii začínající Husem a končící Havlem. Mělo by se mu vytvořit přesvědčivě argumentované podhoubí, aby se mohl ujmout nejen u nás, ale též v zahraničí.

Jsem šílený, když si myslím, že jde o velkou věc?