Počet jednotlivců a skupin usilujících o udržitelný vývoj a o sociálně spravedlivou společnost u nás viditelně roste. Rekrutují se hlavně z řad mileniálů neboli generace Y, nazývané též Havlovovy děti. Nacházejí se v mnoha politických a nepolitických uskupeních; jsou zejména ve Straně zelených, SOCDEM a Pirátů, avšak nacházejí se i v jiných stranách. V nepolitické sféře je jich mnohem víc.

Hlavním jejich problémem je nejednotnost. Měli by vytvořit celostátně integrovanou organizaci, snad i politickou stranu nebo hnutí. Řešení se nabízí řada, jsou však složitá a vyžadují sysifovskou práci, boj s větrnými mlýny. Každý by si měl vštípit Masarykovu výzvu - ke které by se jistě přihlásil i Václav Havel - určenou všem: „I já jsem historie!“ Doba po změně volá, neboť je ohrožena nejen příroda, ale též demokracie. Pravice věčně vládnout nebude.

Vkládat do mladých lidí jakékoli velké naděje nemá smysl, neboť se to v minulosti téměř nikdy neukázalo namístě. Přesto, do které jiné generace? Je - stejně jako celá společnost - v krizi, avšak kdy dochází ke změnám k lepšímu než za krizí?

V krizích ovšem dochází ke změnám k lepšímu i k horšímu. Krize feudalismu vedla v 18. století ke vzniku osvícenství, to však vyústilo do liberalismu, který „pro změnu“ vyústil v dělnické bouře v polovině 19. století a v nástup komunismu. Naštěstí se od něj oddělilo sociálně demokratické hnutí, které bylo uměřenější a nehlásalo revoluci, ale evoluci.

Jeho vývoj u nás není na škodu si připomenut. Byl komplikovaný a plný různých peripetií. Vždy se potýkalo nejen s pravicí, ale též s levicovým extremismem. Jako po staletí porobený národ jsme měli sklon k obojímu, avšak dávali jsme přednost levicovým a středolevicovým idejím. V roce 1878 vznikla Sociálně demokratická strana českoslovanská a je tedy naší nejstarší dosud existující politickou stranou. Její vliv začal stoupat a postupně se stala jednou z našich nejsilnějších politických stran; v roce 1920 byla nejsilnější politickou stranou 1. republiky. Poté, co se od ní v roce 1921 odtrhli komunisté, klesla na druhé místo a nejsilnějšími stali tzv. Agrárníci (Republikánská strana), kteří se sice hlásili k pravici, byla to však strana bohatých i chudých zemědělců. Po komunistickém převratu v roce 1948 Sociální demokracie zanikla, neboť byla nuceně sloučena s KSČ. Po roce 1989 byla obnovena, avšak své tradiční hodnoty naplňovala nedostatečně, jednak proto, že jejich čelní nositelé (s výjimkou Pavla Rychetského, Vladimíra Špidly, Milana Štěcha a Bohuslava Sobotky) i řadoví členové byli demoralizováni komunistickou érou, jednak proto, že podlehla tlaku pravice a „levicových“ populistů Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. V roce 2021 vypadla z Poslanecké sněmovny a v současné době se její procento voličů pohybuje kolem čtyř procent. Je vnitřně rozpolcená, přetrvávají a zneschopňují ji zkorumpované „staré struktury“ a bývalí přímí či nepřímí Zemanovci.

Zelení jsou na tom ještě hůř, ovšem jen zdánlivě. Jejich volitelnost je sice jen kolem jednoho procenta, avšak u mladých lidí se blíží pěti procentům. Doplácejí na to, že řada jejich přívrženců je nevolí proto, že to v současné době považují za marné. Jediným jejich vůdcem, který zcela obstál, byl Ondřej Liška, včetně toho, že se po neúspěchu ve volbách v roce 2014 přidržel principu politické viny a odstoupil. Hlavně však Zelení doplatili na masívní demagogický tlak pravice a ekonomistů. Po Liškově odstoupení nemají silného vůdce a upadli do pasivity. Potřebují příliv nových členů a sympatizantů, především však nového, aktivního a charismatického vůdce.

Piráti v poslední době sice na jedné straně poněkud „zfialověli“, na druhé straně však stejně jako Zelení nejsou zkorumpovaní. Posunuli ke střední levici, což dokumentuje jejich příklon k zjednodušení daní a k transparentnímu progresívnímu zdanění: „Zdanění práce je v Česku příliš vysoké. Proto podporujeme snížení zdanění práce zejména pro střední vrstvy a nízkopříjmové skupiny.“ K ekologii se bohužel stavějí vlažně.

Prezident Pavel sice v současné době poněkud ztrácí na oblibě, má ovšem ještě dost času na to, aby to změnil. Je skvělý v zahraniční politice, v domácí politice však inklinuje k pravici. Podpořil chudé kraje, avšak nedůstojně chudí lidé žijí i v bohatých krajích. Chce-li naší společnosti pomoci, musí se podobně jako Piráti posunout ke středové levici a k ekologii.

Naši mladí lidé se mohou opřít o Václava Havla („já jsem byl vlastně vždy Zelený“) a zejména o našeho Otce zakladatele T. G. Masaryka, kerý by se dnes nepochybně také hlásil k Zeleným. Oba zdůrazňovali vzdělanost, soudnost a morálku. Už jen v tom je obrovská potenciální síla.

napsáno pro Listy