Současní vládní tvůrci důchodové reformy vidí spásu v povinném kapitálovém důchodovém spoření. Ministr Kalousek to doprovází svým příběhem, jak i své syny přesvědčuje o nezbytností takového spoření. O tom, že spoření je užitečný nástroj, jak se bránit různým „životním výkyvům“ (nezaměstnanosti, nemocem apod.), jistě nikdo rozumný a zodpovědný nepochybuje. Ale postavit kapitálové spoření jako rozhodující pilíř zajištění důchodu není ani rozumné ani zodpovědné. Tedy alespoň pro naprostou většinu normálních lidí. A hned také povím proč.

Chápu, že takové řešení se jeví rozumné a odpovědné členům Bezděkovy komise složené výlučně z lidí, kteří jsou různým způsobem napojeni na fondy a přirozeně myslí na svůj business. Chápu, že fondoví reformátoři slibují modré z nebe, jak bude kapitálové spoření výhodné a jak nás zajistí. Dušují se, že budoucí systém bude stabilní. Nebude!

Stačí se podívat na osud stavebního spoření: vládní koalice změnila pravidla stavebního spoření, které bylo také původně upraveno jako stabilní spořící systém. Když se potřebují peníze, je snadné sáhnout obyvatelům na jejich úspory. Nahromaděné peníze lákají vlády, aby si z nich vzaly. Až nastane krize, až budou horší léta, proč by vláda nesáhla na penzijní fondy. Bude třeba stačit důchodové spoření zdanit, jako je dnes účelově zdaněno spoření stavební. Důvod se vždycky najde. A co víc. Může přijít krize, krach finančních institucí nebo jiné obecné selhání. A kde skončí naspořené peníze?

Jsem velmi skeptický k určitému typu odhadů budoucnosti na padesát let dopředu – zejména týkají-li se ekonomických a politických poměrů. Pomysleme, co by zbylo z odhadu budoucnosti na padesát let dopředu třeba v roce 1930 ve srovnání s tím, co se všechno v letech 1930 až 1980 stalo. Nebo před první světovou válkou si pyšná Evropa myslela, že se jí nemůže nic stát. A jak dopadla! Co tedy víme o tom, jaké poměry tu budou za padesát let? Kdo zaručí, že nás nepostihne nějaká katastrofa! Nikdy nebyly státy tak blízko krachu, jako jsou dnes. Právě pohled za naše humna do globálního světa jsou důvodem spíše pro chmurné předpovědi.

Daleko větší jistotou do nejistoty jsou děti – samozřejmě, pokud jsou dobře vychované. Povinné fondy ani omylem! Průběžný důchodový systém založený na solidaritě vydělávající generace s generací na zaslouženém odpočinku nepochybně. Je to způsob osvědčený staletími. Držel i v době nejtěžších krizí. Je jednoduchý, a protože neobsahuje žádné peníze, nemůže být vykraden. To považuji v České republice za zvlášť silný argument!

Dnes jsme pochovali naší mámu, matku sedmi dětí, která po sobě zanechala v linii přímé (děti, vnuci a pravnuci) s jejich manželkami a manžely celkem jednašedesát (61) potomků. Prospěla důchodovému systému mimořádně. Byla pravým opakem dnešního moderního člověka. A právě jemu prospěla. Vychovala děti, měla ráda svá vnoučata, jejich partnery a pravnoučata. Byla zosobněním mezigeneračního porozumění. Vytvořila pouto přátelství mezi několika stovkami lidí. Razila pravidlo, že nad žádným hněvem nemá zapadnout Slunce, že si lidé mají odpouštět a znovu vytvářet vztah důvěry, že se musí, marná věc, i něco vydržet.

Jako mladá žena často slýchávala, jak je nezodpovědné mít velkou rodinu do nejisté doby (reálný socialismus). Dnes je zřejmé všem, že vykonala velkolepé dílo. Dostávala odměnu za svého života. Nic ji materiálně nechybělo a do konce svých dnů nemusela na svém životním standardu nic měnit. Získala to, na co by si nikdy nemohla naspořit. Do poslední chvíle nebyl doslova jediný den, aby jí někdo nenavštívil. To se nedá zaplatit.

To je tedy můj příběh k debatám o důchodové reformě. O takovém příkladu se v Blesku nebo Aha nepíše, i když je úžasný a prospěl společnosti víc, než ty, o kterých se píše. Ten příběh vyprávím i těm, kdo odmítají daňově výhodnou pro-rodinnou politiku, neboť se jí cítí diskriminováni, mají-li odvádět na důchod více než rodiny s dětmi. Příběh naší mámy by měl alespoň vést k zamyšlení, co je prospěšné. Z jejího díla měli prospěch i bezdětní. Posmívat se reformě založené na podpoře rodin s dětmi je nerozumné a nezodpovědné. Důchodová reforma nesmí opustit princip průběžného financování a podporu rodiny. Jinak budeme žít na dluh. A vláda, která si toto neuvědomuje, hazarduje s naší budoucností.