Bývalý britský premiér David Cameron si na jaře 2016 zřejmě myslel, že lze vyhovět všem v konzervativní straně, i těm, kdo chtějí vystoupit z Evropské unie. Sám nezaujal jednoznačný postoj. Inicioval referendum, spoléhajíc na to, že Britové dají přednost setrvání v Unii. Dopadlo to jinak.

Následující britská také konzervativní premiérka Theresa Mayová, majíc absolutní většinu v dolní komoře parlamentu, vyvolala o rok později předčasné volby. Tvrdila, že potřebuje silný mandát pro jednání o Brexitu, ale její motiv byl jiný. Byla to vidina zisku více mandátů, hnala ji vůle porazit Jeremy Corbyna a jeho Labour Party. Opírala se o průzkumy veřejného mínění, které takový vývoj naznačovaly. Dopadlo to jinak.

Dvakrát v krátké době za sebou kalkul vůdců britských Toryů nevyšel. Zejména volební nevítězství Theresy Mayové, která ztratila zmíněnou většinu a s ní i autoritu lídra, komplikuje další vývoj nejen ve Spojeném království, ale současně při startujících jednáních o Brexitu. Postoj a pověst autority premiéra je víc než kalkulace mandátů. Evropská unie nepočítá mandáty v britském parlamentu, bude jednat s vládou jejího veličenstva. Bude záležet na pozici vlády jako partnera. A britská premiérka bude muset vyjednávat na třech frontách na irské, skotské a evropské a nikde se nebude opírat o většinovou podporu.

Francouzský prezident Emanuel Macron založil před čtrnácti měsíci hnutí „La République en Marche“ a podle průzkumů veřejného mínění jeho hnutí může v druhém kole voleb získat ve francouzském parlamentu 395 až 425 křesel z celkových 577, tedy největší většinu od založení Páté republiky v roce 1958. Jeho kandidáti přitom byli vybíráni nahodile. Celkem 251 z 525 jich přišlo „z terénu“, byli vybráni z okolo 19.000 online žadatelů, kteří nikdy před tím nikam nekandidovali. A nyní budou vládnout Francii jako úplně nová síla. Francie přepisuje roli politických stran. Co může spojovat kandidáty hnutí a rozhodnutí voličů takové nahodile vytvořené hnutí podporovat, než jenom „Macron-mania“. To je zatraceně málo.

Obojí vidím jako inspiraci pro politické strany v nastávajících volbách v České republice. Je ošidné, chybné, ba nebezpečné jen se hnát za mandáty. Jejich zisk přece není cílem politiky, ale pouze prostředkem k dosažení cílů důležitějších. Odpovědný politik se nenechá zlákat nebo rozkolísat průzkumy veřejného mínění. Zaujímá politický postoj, na který je spolehnutí. Volič musí vědět jak se on nebo strana zachová, až se bude o zásadní otázce rozhodovat.

Politický postoj je víc než mandáty získané za chameleonskou politiku neustálých změn postojů. Je to jak nemoc, jak se na politické scéně bojuje o úplně každý možný hlas, jedno jaký. To je cesta do pekel, která vede ke ztrátě důvěry ve směřování klasické politické strany. Jestli je totiž ve svých postojích „pružná“ nyní, bude v tom pokračovat i po volbách. „Sliby – nesliby“, není na ní spolehnutí. Proč ji potom volit?

Vypadá to tak, že ve volbách v Česku v říjnu 2017 nejvíce hlasů dostane hnutí, které by je nezískalo, kdyby politické strany zaujaly pevný politický postoj. Zatím totiž pouze pokračují v politikaření a ideologických frázích o „ohrožení principů liberální demokracie v naší zemi“. Přitom jsem si jistý, že většině nebude vadit, kde vítěz sebral kandidáty, třeba se mohou online přihlásit. Vše bude v pohybu pro pohyb bez směřování : „La République Tchèque en Marche.“