Vstup do eurozóny v roce 2018
Česká národní banka oznámila, že jsme jako stát schopni vstoupit do eurozóny. Jsem trvale zastáncem rychlého vstupu. Podle mého názoru jsme v eurozóně měli již dávno být. Vstupem do Evropské unie jsme vzali na sebe závazek do hospodářské a měnové unie vstoupit. Otázka byla vyřešena referendem v roce 2003.
Právní závazek není hlavní argument pro vstup, i když ani ten nelze opomenout. Jako zastánci právního státu bychom se měli řídit pravidlem, že smlouvy se dodržují. Česká politická reprezentace se ale v dané věci zmíněným pravidlem neřídí, neprojevuje vůli svůj závazek splnit.
Vážnější je politická argumentace. Eurozónu tvoří 19 členských států. Hospodářská a měnová unie je nejen ekonomický, ale i politický projekt. V rámci Evropské unie eurozóna představuje většinu členských států a zastupuje většinu obyvatelstva. Obě většiny zajišťují v Unii dominantní postavení členských států, v nichž se platí eurem. A odchodem Velké Británie z Evropské unie se váha zemí, které ještě nevstoupily do eurozóny, dále sníží.
Jsme země s otevřenou proexportní ekonomikou, jsme silně napojeni na ekonomiku Spolkové republiky Německo. Řada firem své účetnictví vede v eurech. To jsou další argumenty ve prospěchu vstupu.
Česká republika má na výběr, být v jádru Evropské unie, podílet se na rozhodování jako i mnoho jiných malých a středně velkých členských států, nebo stát mimo hlavní rozhodovací skupinu. Nepomůže si. Stejně jí okolnosti donutí plnit vůli podle toho, jak státy eurozóny rozhodnou. Podstata je v tom, že eurozóna disponuje výše zmíněnou dvojitou většinou členských států a počtu obyvatel. Vůle eurozóny není diktát velkých zemí, protože v eurozóně nejsou jen velké státy.
Česká republika je z ekonomického hlediska schopna do eurozóny vstoupit hned. Pouze chybí odvaha politické reprezentace říct jasně, že se chceme členem eurozóny stát v roce 2018. Vstup je strategickým zájmem naší země, tak seberme odvahu k tomuto kroku.
V druhé lize nemáme co pohledávat.
Je jasné, že vstup do eurozóny je spojen s komplikacemi, zejména půjde o zcela evidentní srovnání výše platů v eurozóně a mimo ni. Samozřejmě členství v eurozóně je spojeno s právy a povinnostmi, které vyplývají ze základních smluv. Není ale pravda, že teprve se vstupem do eurozóny na nás přejdou závazky přispívat na dluhy jiných států Evropské unie. Tento závazek máme zprostředkovaně již dnes. Komplikace zvládneme, a především získáme lepší pozici uvnitř Unie. Úkol zvládly mnohem menší země, než je Česká republika.
I kdybychom pokračovali v hrubé chybě a nesebrali odvahu k rychlému vstupu, máme dokončit ratifikaci Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii z roku 2012, kterou jsme podepsali. S ratifikací vyslovil souhlas Senát a z nepochopitelných důvodů smlouva neprojednána „leží a spí“ od března 2014 pravděpodobně ve výboru pro evropské záležitosti a v zahraničním výboru Poslanecké sněmovny. Politická reprezentace není s to se rozhodnout. To je typicky čecháčkovské – ani ryba, ani rak. Volám po jasném českém ano jak ratifikaci smlouvy, tak vstupu do eurozóny.
Právní závazek není hlavní argument pro vstup, i když ani ten nelze opomenout. Jako zastánci právního státu bychom se měli řídit pravidlem, že smlouvy se dodržují. Česká politická reprezentace se ale v dané věci zmíněným pravidlem neřídí, neprojevuje vůli svůj závazek splnit.
Vážnější je politická argumentace. Eurozónu tvoří 19 členských států. Hospodářská a měnová unie je nejen ekonomický, ale i politický projekt. V rámci Evropské unie eurozóna představuje většinu členských států a zastupuje většinu obyvatelstva. Obě většiny zajišťují v Unii dominantní postavení členských států, v nichž se platí eurem. A odchodem Velké Británie z Evropské unie se váha zemí, které ještě nevstoupily do eurozóny, dále sníží.
Jsme země s otevřenou proexportní ekonomikou, jsme silně napojeni na ekonomiku Spolkové republiky Německo. Řada firem své účetnictví vede v eurech. To jsou další argumenty ve prospěchu vstupu.
Česká republika má na výběr, být v jádru Evropské unie, podílet se na rozhodování jako i mnoho jiných malých a středně velkých členských států, nebo stát mimo hlavní rozhodovací skupinu. Nepomůže si. Stejně jí okolnosti donutí plnit vůli podle toho, jak státy eurozóny rozhodnou. Podstata je v tom, že eurozóna disponuje výše zmíněnou dvojitou většinou členských států a počtu obyvatel. Vůle eurozóny není diktát velkých zemí, protože v eurozóně nejsou jen velké státy.
Česká republika je z ekonomického hlediska schopna do eurozóny vstoupit hned. Pouze chybí odvaha politické reprezentace říct jasně, že se chceme členem eurozóny stát v roce 2018. Vstup je strategickým zájmem naší země, tak seberme odvahu k tomuto kroku.
V druhé lize nemáme co pohledávat.
Je jasné, že vstup do eurozóny je spojen s komplikacemi, zejména půjde o zcela evidentní srovnání výše platů v eurozóně a mimo ni. Samozřejmě členství v eurozóně je spojeno s právy a povinnostmi, které vyplývají ze základních smluv. Není ale pravda, že teprve se vstupem do eurozóny na nás přejdou závazky přispívat na dluhy jiných států Evropské unie. Tento závazek máme zprostředkovaně již dnes. Komplikace zvládneme, a především získáme lepší pozici uvnitř Unie. Úkol zvládly mnohem menší země, než je Česká republika.
I kdybychom pokračovali v hrubé chybě a nesebrali odvahu k rychlému vstupu, máme dokončit ratifikaci Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii z roku 2012, kterou jsme podepsali. S ratifikací vyslovil souhlas Senát a z nepochopitelných důvodů smlouva neprojednána „leží a spí“ od března 2014 pravděpodobně ve výboru pro evropské záležitosti a v zahraničním výboru Poslanecké sněmovny. Politická reprezentace není s to se rozhodnout. To je typicky čecháčkovské – ani ryba, ani rak. Volám po jasném českém ano jak ratifikaci smlouvy, tak vstupu do eurozóny.