Jsou různé druhy hrdinství. A různé druhy hrdinů...

Jsou veřejní hrdinové, kteří vykonají velké skutky. Jsou neznámí hrdinové, kteří si své hrdinství nesou jen v sobě. A jsou hrdinové, kteří se stali symbolem naděje.

Tři nejvýznamnější momenty takového hrdinství v boji proti komunistické totalitě jsou podle mého názoru chvíle, kdy se na Václavském náměstí upaluje Jan Palach; kdy se na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 staví před jedoucí tanky bezejmenný muž s igelitkou; a kdy na Rudém náměstí v srpnu 1968 demonstruje skupina ruských disidentů proti okupaci Československa.

SVOBODA V CENTRECH TOTALITY

Všechny tyto tři akty spojuje cosi zásadního. Nikdo z jejich aktérů nepřestřihl dráty k nebezpečné bombě ani nezachránil tonoucí se dítě. Jejich skutky byly symbolické. Byly velké především tím, že něco znamenaly. Něco v nás změnily. Nějak nás změnily.

Byly to situace, které znamenaly postavit se nesouměřitelné přesile totalitního aparátu, který mohl jediným příkazem tyto lidi smazat ze zemského povrchu - a tak se taky v mnoha případech stalo. Není přitom náhodou, že se všechny uvedené činy udály v samotných centrech totalitní moci - na hlavních náměstích hlavních měst. V samém srdci totality došlo k aktům totální odvahy, k rozhodnutí použít svou osobní svobodu jako neporazitelný nástroj, kterým lze totalitním hegemonům ukázat, že sice vítězí, ale ještě nezvítězili. A že pokud bude jediný člověk schopen tohoto absolutního gesta, nikdy nezvítězí.

NEPOCHOPITELNÁ ODVAHA JAKO SYMBOL SVOBODY

Tito hrdinové ukázali totalitě, kde je její slabina. Zcela jasně věděli, že nejen jim, ale i jejich rodinám může hrozit ten nejhorší osud. A přesto s vědomím tohoto největšího nebezpečí neprovedli všem pochopitelný odvážný čin. Oni udělali něco jiného - uskutečnili pro mnohé nejprve nepochopitelné, děsivé nebo zbytečné gesto. Zapálit se? Postavit se před tank? Demonstrovat před Kremlem? Komu tím pomůžu? Koho všeho tím ohrozím?

Ale právě proto, že tento akt byl zprvu zdánlivě nepochopitelný a pro mnohé nerozumný, právě proto se mohl stát symbolem. Protože vypovídal nikoli o nutnosti něco udělat, někoho zachránit, někde přestřihnout drát. Ale vypovídal o svobodě. Připomenul, že zde stále existují hodnoty, za které je nutno se obětovat. Na pozadí zjevné beznadějnosti těchto hrdinů vůči ohromné moci totality, proti které stáli, se o to více ukázala velikost jejich vlastní, a tedy i obecné lidské svobody, se kterou každá totalita především zápasí. A právě díky ní přerostlo samo o sobě bezesmyslné gesto v dějinnou událost, která bude od té doby vždy představovat zásadní symbol lidské odvahy - gesto, které přepsalo dějiny.

Protože člověk, který prokáže odvahu vzdorovat svým utlačovatelům, nejen ukazuje svou svobodu - tím tento člověk JE svobodným. Právě to nejvíce rozlítilo totalitní aparátčíky. Člověku, který se vydává v symbolickém gestu absolutní odvahy, už nemůžou více ublížit. Protože jeho čin akceptuje každou možnost dalšího ublížení. Počítá se vším a ve své absolutní bezmocnosti se tak stává vítězem. A čím více bude režim tyto oponenty mučit, trestat nebo jejich akt svobody a odvahy bagatelizovat, tím více se oni budou stávat v očích milionů bezbranných mučedníky, ještě většími hrdiny, symboly.

V těchto symbolických aktech se tak jasně ukázala velikost lidské svobody. Ukázala se moc bezmocných i bezmocnost mocných, kteří nikdy nedokázali uhasit oheň naděje, zapálený těmito hrdiny uprostřed plíživé tmy totalitní noci.

Natalia Gorbaněvská, která v pátek zesnula, byla jednou z nich. Vzpomeňme na to, co pro nás její čin i činy ostatních hrdinů totality znamenaly - uprostřed temna, kdy projevením velké občanské odvahy bylo už pouze připustit, že o těchto událostech víme. Věnujme jí tichou vzpomínku. Poděkujme jí za to, co bychom zřejmě nikdy nedokázali, a co ona dokázala udělat i za nás a za naši svobodu...