Mnoho mediální pozornosti už bylo věnováno ovčákovi z Vysočiny, který v klidu venkova léta meditoval, aby předloni - žena stádo spodních desíti milionů - zamířil do nejvyšší české salaše.

V záplavě takřka pohádkových příběhů, kterými od té doby prošel s větší či často menší stabilitou, i díky pilné produkci výroků všech úrovní neměli mnozí čas povšimnout si, jak rychle vedle ovčákovy rustikální sukovice a lidového humoru vyrostl jeho charakterový antipod, elegantní měšťanský doplněk a zaručená zbraň proti nebezpečí pražských kaváren - blazeovaný intelektuální ovčáček, který ve chvílích únavy, viróz a verbálních nehod za ovčáka pohotově zaskočí.

OVČÁČEK NENÍ ŽÁDNÝ OVČÁČEK

Pro ovčáčka rozhodně neplatí heslo nomen omen. Není to žádný šéfův přílepek. Bravurně a s blazeovaností pravého vůdce stáda odráží útoky mediálních vlků. Ještě nikdy jsme jej neviděli nepřipraveného či zaskočeného. Jeho historie dává tušit zrod další z osobností, jejichž ústřední životní motivací je prostě být. Nikoli však v intencích filozofického “mít, nebo být” Ericha Fromma. Ve své filozofii bytí upřednostňuje ovčáček berkeleyovské “esse est percipi” - být znamená být vnímán. Existovat, to pro něj - a jemu podobné - znamená "být na mediálním výsluní". Pro to je schopen obětovat mnohé, možná vše.

Málokdo by měl hroší kůži, chuť a vytrvalost k trávení dlouhých dní překrucováním ovčákových přehmatů a omlouváním jeho trapností. Ovčáček tak dělá s potěšením přímo masochistickým. Málokdo má žaludek pracovat pro komunistické Haló noviny či bulvární žumpu Blesk. To neplatí po ovčáčka, pro kterého evidentně účel světí prostředky. Je to muž silné motivace, pevných emocí a dlouhodobé vize. Skoro denně obdivujeme jeho bohatou kreativitu, se kterou dávno přerostl roli běžného tiskového mluvčího. Rád vytváří paralelní realitu a rád by vrtěl psem:

- Tu podává očité svědectví - v případě vajíčkem těžce raněného prezidenta Gaucka, byť je to svědectví “ojedinělé”, dokonce natolik, že je v rozporu se svědectvím toho, o kom svědčí.
- Tu označí ovčákův proud vulgarit v kauze Pussy Riot za pozoruhodné otevření lingvistické diskuze.
- Tu vypráví pohádku o neexistujícím sporu mezi odborníky, jak izolovat postižené děti.
- Tu se stává historikem a inovativně interpretuje dílo největšího českého novináře Ferdinanda Peroutky, zcela v souladu s dlouhodobým názorem ovčákovým o novinářích coby podřadných pitomcích.
- Tu se vyjadřuje k petici vědců proti xenofobii jako smutnému příkladu "vykopávání příkopů" mezi lidmi. (Tento svůj nejnovější produkt myšlenkové kreativity však pouze vůdcovsky nakousává a laskavě nám předává k intelektuálnímu hodování a domyšlení - pokud boj proti xenofobii příkopy vykopává, její zesilování jistě příkopy zahazuje. Historická zkušenost to potvrzuje - v takto zasypaných příkopech se ostatně velice často nacházejí příslušníci etnik, vůči kterým jsme xenofobii směřovali)

Zdá se, že ovčáčka jeho asistence - pro mnohé z nás snad nejděsivější povolání z vůbec myslitelných - dokonce těší. Že překrucuje realitu a omlouvá zdánlivě neomluvitelné? To je přece moje práce, může na svou obranu vždy jednoduše říci. To je obtížně napadnutelný argument, který může použít kdykoli - v přítomnosti i ve své kariérní budoucnosti.

PROČ TO, MÁMO, VLASTNĚ DĚLÁ?

Nabízí se domněnka, že je tak tomu ze dvou důvodů. Doufám, že milé čtenáře nezklamu, když hned prozradím, že ani jeden není podle mého názoru oddanost ovčákovi.

Prvním důvodem je bohatá mediální pozornost, kterou sklízí. Je v televizi více než jeho šéf. Mluvit za někoho je skoro jako být jím (ovšem bez nudných ceremoniálních povinností a kladení věnců). Publicita je pro ovčáčka créme de la créme ovčákovy role, kterou na něj unavený patriarcha rád deleguje. "Kdo z vás to má?", triumfálně kdysi hřímal přední pastevec podobného stáda, jehož se současným ovčákem spojují nejen totožné problémy s vrženými vejci, ale právě osoba stejného ovčáčka, který však byl později kvůli blíže nespecifikovaným sporům z jeho týmu tiše propuštěn.

Druhým důvodem je to, kým se postupně stává. Ve své roli přichází do kontaktu s důležitými informacemi. Mnozí lidé mu leccos dluží. Rád bych se mýlil, ale nevidím jej jak typ muže, který poté, co ovčák rozpustí stádo, odejde psát intelektuální eseje k panu Šídlovi. Domnívám se, že jej můžeme brzy čekat v politice, jak už se to lidem z okolí významných politických figur stává. A zde už předem tušíme nejen jeho výhody v podobě nashromážděných informací, kontaktů a seznamů másel na hlavách, ale též jeho charakterový trumf, který se v politice jistě neztratí - totiž nonšalantně prezentovat voličům jakýkoli názor, s rafinovaností a uhlazeností, která nebude mít nic společného se skutečným stavem věcí, etickým hodnocením, racionalitou nebo snad pravdou... Efekt je nejdůležitější. Tréninku na to měl a ještě bude mít dost.

KDO SE PŘETAHUJE O OVČÁCKOU HŮL?

Starý ovčák už moc nesvede. Zmožen kořalkou, nezřízeným životním stylem a bobtnajícím narcismem většinu času klimbá, občas se ve své osamělosti poplácá po ramenou s honáky z východních plání a dostane-li zrovna chuť, dle nálady vypustí ostrý bonmot, urážku či radikální názor. Kdo však skutečně máchá jeho ovčáckou holí?

Jsou to skutečně ruce šedých eminencí, veřejnosti především známé jako postmoderní trio “génius realitních transakcí” - “přičinlivý ceremoniář s vylhaným titulem” - a “nenápadný manažer s údajně dobrými kontakty na Kreml”?

Domněnka, že tito tři protřelí, ale v politickém PR děsivě nezkušení salašníci dokáží u věrných oveček vyvolat dojem, že jejich stádo stále vede kompetentní ovčák, je na pováženou. Dvěma z této trojice na jejich funkci, pověsti ani na obrazu ovčáka pravděpodobně příliš nezáleží a pokud se ovčákovi jeho stádo rozprchne, půjdou bez smutku hledat své štěstí zase o pastvinu dále. Svou současnou roli vnímají - soudě podle dosavadní absence jakýchkoli soudných mediálních, politických či intelektových projevů - nejspíše jako milé zpestření svého dosavadního života a místo pro zajímavý networking.

TŘETÍ VZADU ZÍSKÁVÁ PŘÍZEŇ, ALE NA OVČÁČKA NEMÁ

Třetí do počtu má sice ctižádost, rád se fotí a na výsluní pozadí vrcholné politiky by jistě rád zůstal, ale skutečné schopnosti ovlivňovat asi nemá. Kde by k tomu taky dostal příležitost? Jeho poslední šéf, ovčákův kamarád z mládí a profesor, který vymyslel známý vesmír, a údajně i část neznámého, mu k tomu jistě šanci nedal.

Je zřejmé, že všichni muži na salaši netáhnou za jeden provaz. Nedávné ovčákovo odcizení s jiným dlouholetým přítelem a honákem svazáckých stád, nám do této hry nechalo nahlédnout. Proslýchá se dokonce, že právě uvedený třetí ze salašníků je v nelibosti ostatních z party. A náhlý příklon ovčákovy přízně, kterému byl nedávno vystaven, tak možná svědčí o mnohém...

Ovčákovi došlo, že třetího vzadu potřebuje. Možná si uvědomil reálné možnosti svého týmu. Třeba dobře ví, že když se dva hádají, třetí se směje. Nebo pochopil, jak využít ceremoniářovy slabosti pro lesk a slávu, kterou koneckonců tak dobře zná. A snad se i bojí, co by se stalo, kdyby mu zbyl pouze ovčáček... V salaši proto jeho arbiter správných způsobů zatím zůstává a vysněný Vatikán se mu neblíží.

DLOUHÉ JSOU HODINY OVČÁKOVY NESPAVOSTI

Opusťme však toto krátké exposé trojky ovčákových pomocníků. Jediným, kdo v této společnosti zůstává zcela zjevně velmi schopný a profesionální, je ovčáček. Zůstává klíčovou postavou na šachovnici hradní politiky a jeho promyšlených tahů budeme ještě svědky.

Klobouk dolů. Ovčáček hraje dobře. Možná až příliš. Už i ovčák si jistě ve svých jasnějších chvílích promítá na strop za bezesných nocí obraz novodobého golema, nevyčerpatelného služebníka bez emocí a chyb a klade si rozechvěle nepříjemné otázky. Dotírají mu na mysl s intenzitou a nevyhnutelností, kterou nezaplaší počítání oveček. Vyvolávají děsivou představu, která ospravedlňuje rychlou skleničku nebo raději několik pro rozptýlení chmur. Nikdo by totiž s těmito otázkami nechtěl zůstat příliš dlouho sám.

I tak ale klokotají ovčákovou hlavou. Točí se ve víru stále dokola: Kde jsou hranice ovčáčkovy trpělivosti? Kde jsou limity jeho ochoty propůjčit se jakékoli interpretaci? Kde jsou mantinely, za které už nepůjde? Zná je on sám? Existují vůbec? A je to dobře, nebo špatně? Je ode mě tak rozdílný, nebo je mi vlastně tak podobný? Je to důvod k uklidnění, nebo naopak? A není pak také náhodou schopný ... všeho?