Čím déle pandemie potrvá, tím víc bychom se měli ptát, co to může znamenat pro naši demokracii. V době, kdy kapitalistické nadšení pro růst spotřeby je ve světě střídáno post-industriální snahou co nejvíc propojit člověka s umělými technologiemi, nová vláda Petra Fialy čelí epochálním výzvám. Buď budeme hledat konsensus napříč celou společností. Nalézt a realisticky jej zasadit do mezinárodního dění bude nepochybně složité, ale úspěch by znamenal triumf pro demokracii. V opačném případě nám zbývá transformační změny ’importovat’, omezit diskusi, dehonestovat nepohodlné názory a dále tím štěpit společnost.

Covidová opatření jako výzva pro demokracii
Když demokratické země čelí terorismu, válce nebo tornádu, musí jednat rychle. Při zásahu policie nebo armády občas dojde k omezení práv, někdy i ztrátám na zdraví a životech. Demokratičtí vůdcové nedělají takové operace s nadšením, ale jako nutnost, podporovanou napříč společností, jejíž přínos výrazně převýší ztráty. Omezení práv se snaží zkrátit na co nejkratší dobu.

Je podobný přístup vhodný i ve zdravotních krizích? Samozřejmě, že ano. Mohou covidová opatření ohrozit demokracii? Vyloučit se to nedá. Čím déle taková opatření trvají, tím je větší riziko, že část společnosti začne pochybovat o jejich účinnosti nebo přiměřenosti. Pokud by se společnost významněji rozdělila v názoru na to, zda přínos opatření jasně převyšuje ztráty s nimi spojené, včetně těch dlouhodobých, otázka oslabení demokracie by se ocitla na stole.

Tečka nevyšla, místo toho se společnost štěpí
Vezměme to ale popořadě. V listopadu 1989 jsme získali svobodu a demokracii. Někteří lidé v tom viděli bezbřehou možnost dělat prakticky cokoli. Dnes už je to jinak. V začátcích covidové pandemie Češi spontánně šili roušky. Chápali, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Do situace také vstoupila tehdejší vláda. Čím chaotičtěji jednala, a čím víc se dostávala do konfliktu se soudy, tím víc odmítala kritiku a snažila se přenést odpovědnost na různé odborníky a instituce. Snad to myslela dobře. Snad mnohým pomohla. Snad byla skutečně přesvědčena, že experti nás rychle dovedou k tečce za pandemií.

To se však nestalo. Společenské napětí naopak vzrostlo. Lidé mezi sebou staví bariéry, někteří se začínají přiklánět k názorovým extrémům. Podle jedněch musí vláda pod praporem vědy výrazně přitvrdit v boji s pandemií, zejména v boji s ‘odpůrci‘ covidových opatření. Ideálně bychom měli vyhlásit dlouhodobý ‘válečný‘ stav, ve kterém základní svobody ustoupí taktickým cílům, tresty za porušování čehokoli se drasticky zvýší. Nepřítel musí být zcela zničen. Vymýcení covidu je mantrou, jejímuž zdolání se musí podřídit všechno. Pokud by se i přes maximální úsilí ukázalo, že tohoto cíle dosáhnout nelze, válka proti covidu se musí stát válkou věčnou, která natrvalo změní fungování společnosti.

Podle druhých naopak nemá vláda kvůli covidu vůbec zasahovat do společenského života, lidských ‘svobod‘ a do ‘přírodních’ procesů, protože covid buď ‘neexistuje‘, případně nejde o zvlášť nebezpečnou nemoc, vládní zásahy jsou stejně neefektivní, dlouhodobě riskantní a v horším případě kontraproduktivní. Víc než o boj s nemocí podle nich jde o kontrolu, a o snahu vlády cíleně měnit chování lidí a fungování společnosti. Obě strany se čím dál víc radikalizují a barikádují do svých pozic. I pouhé naznačení kompromisu je rozžhavuje do běla. Každá ze stran je hluboce přesvědčena, že její pravda je ta jediná morálně správná, a na jejím nekompromisním prosazení závisí budoucnost civilizace.

Je třeba říct dost, covid zvládneme demokraticky
Vše už trvá dlouho. O podstatných věcech se často rozhodovalo v panice. Snahy o otevřenější diskusi byly někdy smetány ze stolu jako podvratné. Je třeba říct: dost! Covid je ohromná výzva, ale demokracie ji zvládne. Krizový režim, který v určitých ohledech vybočuje z demokratických procesů, nemůže trvat donekonečna. O tom, co máme chtít, v demokracii nerozhodují vědci, poradní panely, profesní asociace, soukromé firmy ani nezávislé instituce. Ti všichni občany a jejich volené zástupce informují, navrhují jim možnosti řešení. Přitom ale nikoho nemanipulují, nikomu neberou možnost diskutovat s kýmkoli uzná za vhodné, a nikomu neberou jeho podíl na konečném rozhodnutí. Zájmy a cíle takových skupin se totiž mohou zásadně lišit od zájmu občanů, už jen proto, že zájmy občanů se liší jeden od druhého. Demokracie je vždy o konsensu.

Zastánci tvrdého a měkčího přístupu státu už měli dost času se o covidu poučit. Varování o tom, že ne všechny dostupné zprávy se zakládají na pravdě, a že je tedy nutné sledovat zdroje, kriticky přemýšlet a tvořit si vlastní názor, dnes nelze přeslechnout. Naprosto drtivá většina lidí si jistě nepřeje katastrofické scénáře a zbytečná úmrtí, ačkoli názory na ‘správnou‘ míru rizika, odpovědnost jednotlivců, roli státu, a účinky vládních opatření, včetně jejich nechtěných vedlejších účinků, se mohou lišit. Ani ti nejfundovanější experti nemají křišťálovou kouli, která by jim dovolila zcela sjednotit všechny názory a roztříštit veškeré pochybnosti, zvlášť když se vědecké poznání neustále vyvíjí. Nadešel čas se domluvit, což je v demokracii normální. Kde je potřeba hledat konsensus?

Správné meze pro zásahy státu
Je třeba rozhodnout, jak daleko má stát zajít v omezování jednotlivců a chodu společnosti ve jménu veřejného zdraví, a kde věci raději nechat v rukou poučených občanů a jejich komunit. V krizích obvykle hrají státy zásadní roli. V oblastech jako je plánování kapacity nemocnic lze roli státu obejít jen těžko. To ale neznamená, že kterýkoli problém se nejlépe vyřeší centrálně nadiktovanými postupy, a že v historii se státům takové zásahy vždy podařily. Státy mnohdy nejsou efektivními hráči, nejsou neomylné, mohou podléhat tlakům, celou situaci zhoršit, dokonce i tvrdošíjně zapírat. Navíc, kdykoli se nějaký problém řeší zcela centrálně, bez možnosti zkoušet různé postupy, nelze vzájemně porovnávat účinnost takových postupů. To společnost ochudí o možnost se poučit.

Čím déle pandemie trvá, tím víc je třeba debatovat o krátkodobých i dlouhodobých cílech covidových opatření, jejich dopadech, nových zkušenostech, různých možnostech řešení, vymezení role státu apod. Taková debata, ač se ve vypjaté době může zdát kontraproduktivní, nakonec dá státu silnější mandát pro řešení všech pandemických situací.

Otázka, zda a jak rychle se zbavíme aplikace Tečka je důležitější, než se zdá
Stát by měl mít jasný plán, jak se covidových opatření zbavit, až na to přijde čas. Zejména důležité je vyjasnit, zda aplikaci Tečka, tedy covidový pas, považuje za nutné zlo, které je třeba odstranit co nejdřív to půjde, anebo se mu takový systém osobní identifikace může hodit i k jiným účelům. To ovlivní podobu budoucí ekonomiky a společnosti. V Tečce by totiž teoreticky šlo obchodní transakce a práva navázat nejen na covidovou vakcínu, prodělanou nemoc a testy, ale i na jiná kritéria.

To by vytvořilo ‘multidimenzionální’ ekonomiku, a svým způsobem devalvovalo hodnotu peněz, protože ty samotné by již nestačily k provedení transakcí. Stát by podmiňováním transakcí a fyzického přístupu lidí do konkrétních míst mohl silněji zasahovat do ekonomiky a společnosti. To by se mohlo hodit při centrálním plánování, například v krizích, kdy by došlo k nedostatku základních komodit. Někteří politici by rádi takovým způsobem hlouběji kontrolovali chování lidí i mimo krizová období, například sledováním pravidelné vakcinace proti běžným sezónním onemocněním. Čína již má podobný systém, takzvaný systém sociálního skórovaní. Otázkou je, zda něco podobného chce i naše společnost.

Nejlepší obrana proti fanatismu je oddělit demokratický stát od jakékoli víry a kultů
Dále bychom se měli zamyslet nad tím, jak se nejlépe bránit extrémismu a fanatismu. Ty obvykle začínají uctíváním nějakého kultu, který sám o sobě může vypadat nevinně. Náboženství hlásala morálku, komunismus hodnotu lidské práce, kapitalismus svobodu. Nic z toho není kontraverzní. Problém ale vznikne, když určitá víra nebo kult proroste do většinové společnosti, ovládne její řízení, začne vytlačovat jiné názory, to vyvolá protireakce, a nakonec dojde k otevřenému konfliktu zastánců takového kultu s jeho odpůrci. V historii k tomu došlo mnohokrát. Osvědčeným řešením je oddělení státu od víry a kultů. Demokratický stát by kromě principů na kterých je sám založen, včetně samotné demokracie, neměl rituálně uctívat nic jiného.

Dnes se mluví například o nebezpečí esoterického kultu ‘přírodního života‘, který se staví proti většinovým vědeckým názorům a na nich založeném technologickém pokroku. To například vede k ‘neracionálnímu’ odmítání některých technologií a zdravotních procedur. Jak jsme se ale přesvědčili v souvislosti s 5G nebo covidovými opatřeními, dnešní státy se s takovým kultem neztotožňují, naopak se proti němu aktivně vymezují.

Zajímavý je ale opačný případ z Británie. Tamní vláda loni organizovala pravidelné celonárodní rituální potlesky zdravotníkům za jejich ‘nadlidské’ zásluhy. V covidové době to vypadá sympaticky. Zdravotníkům samozřejmě patří maximální společenské uznání, spravedlivá odměna, a další formy podpory. Ale od té doby také přibylo útoků na zdravotníky. Může to souviset s rituálním tleskáním?

Ačkoli jsou tyto útoky vykreslovány především v souvislostí s pomýlenými názory, zvažme dvě věci. Za prvé, pokud stát opakovaně vyvyšuje jednu společenskou skupinu, ostatní tím logicky ponižuje. Takové paušální štěpení společnosti se nemusí každému líbit. Za druhé, vždy se najdou lidé, kteří mají k činnosti zdravotníků výhrady. Některým mohli zdravotníci v minulosti ublížit, jiní mají jen odlišné názory. I takoví lidé mají v demokracii svůj hlas a práva. Pokud si začnou myslet, že státem podporovaný ‘kult‘ je o tato práva může připravit, nelze vyloučit jejich radikalizaci.

Strůjci covidových opatření musí odpovídat za svá rozhodnutí
Dále je důležité zmínit odpovědnost politiků, kteří o covidových opatřeních rozhodují. Tu nelze přenést na odborníky a instituce, mimo jiné, protože ti nemají povinnost ani prostředky jiným kompenzovat případné újmy. Pokud vlivný profesor nebo instituce nebudou před zákonem rovni sociálně nejslabšímu občanovi, v zemi nebude spravedlnost. Tedy ani ve zdravotnictví, které rozhoduje o lidských životech.

Demokracie se neobejde bez společenského konsensu
Možná i kvůli tomu, že sama vzešla z konsensu, si dnešní vláda o to víc uvědomuje, že demokracie není o převálcování jedné názorové skupiny druhou. Pokud by totiž například 60% většina zcela umlčela 40% menšinu, a ve svém plánu pak neuspěla, což není tak těžké si představit, ze 40% se příště stane 60%, a nová vláda otočí o sto osmdesát stupňů. Takové kotrmelce by znemožnily řešení zásadních dlouhodobých problémů. Demokracie, ve které by zcela chyběla ochota ke konsensu, by se tak stala neudržitelnou.

Vláda má naslouchat, vysvětlovat, spojovat a rozhodovat, ne tlačit a rozdělovat
Věřme, že vláda komunikaci s občany již nepovede primárně formou koordinovaných přesvědčovacích kampaní s předem daným cílem, doplněných o stále se měnící pravidla. Že bude ctít zásadní rozdíl mezi nátlakem a pragmatickým vysvětlováním realistických možností. Doufejme, že uvidíme kultivovanou veřejnou debatu s nefalšovanou snahou najít názorové průsečíky a dlouhodobější společenský konsensus o podstatných otázkách. Demokratický stát vždy musí aspoň do určité míry chránit svobodu víry a názorů, včetně těch, se kterými vláda nebo většina společnosti nesouhlasí. To má samozřejmě svá omezení, zejména pokud by byl ohrožen zákon nebo státní zájem oproti nepřátelským mocnostem v době konfliktu. Nicméně i hranice takových omezení musí být stanovena demokraticky.

Kdyby už vláda musela občany o něčem přesvědčovat, tak o tom, že boj mezi ‘příznivci‘ a ‘odpůrci‘ covidových opatření je falešný. Že řešením je stavět, a ne bourat mosty. Velká část lidí se covidu oprávněně obává, bojí se o své blízké, chce od státu ochranu, ale přesto do určité míry ctí právo jiných v této věci nemít naprosto stejné priority. Na druhou stranu ne každý, kdo má skeptický názor na vládní covidová opatření, je dogmatik nebo radikál. Lidé s nulovou tolerancí samozřejmě existují na obou stranách barikády, ale doufejme že jich je jen malé množství. Normální je hledat průsečíky a dohodnout se. Pokud bychom to nezvládli u covidu, jak pak budeme rozhodovat o budoucích technologiích, například genetickém inženýrství a umělé inteligenci, které mají ještě zásadnější potenciál měnit náš život?

Stojíme před epochální volbou mezi demokratickým konsensem a ‘jedinou pravdou‘
Naopak spor mezi tolerantními příznivci demokracie a jejími méně tolerantními odpůrci, zastávajícími různé názorové proudy, je dnes zásadní. Ti první jsou pro rovnost hlasů všech voličů, odpovědnost volených politiků, stejně jako odpovědnost kohokoli jiného, kdo o něčem rozhoduje. Jde jim o primárně o hledání demokratického konsensu, racionálně zasazeného do reality, včetně celosvětových trendů. Ctí právo jako takové. Záleží jim na právech jednotlivce, také proto, že podstatou demokracie je dát každému jednotlivci férový podíl na rozhodování. Taková práva mohou být omezena jen ze závažných důvodů, v minimálním nutném rozsahu. Své protivníky chce tato skupina veřejně přesvědčovat argumenty. Proto ctí právo každého na účast ve veřejné diskusi, bez diskriminace za názory, samozřejmě pokud prezentace takových názorů neporušuje zákon nebo dobré mravy.

Ti druzí, ať už patří ke kterémukoli názorovému proudu, by si přáli bezpodmínečné, tedy autoritativní, prosazení svých priorit, ‘vyšších cílů‘. Ty jsou pro ně důležitější než demokratický konsensus, a lze je chápat jako ‘jedinou pravdu’. Samotný smysl těchto cílů je nezpochybnitelný, a prakticky není dovoleno o něm vést polemiku. Často to zdůvodňují časovou naléhavostí. Kolektiv neslouží jednotlivci, ale jednotlivec kolektivu, a ten zas plnění těchto cílů. Zastánci tohoto směru své protivníky mnohdy považují za nebezpečné, a volají po jejich umlčení, zejména pokud by jejich názory mohly narušit plnění vytyčených cílů. Zkušenost s efektivitou tvrdých covidových opatření v Číně do jisté míry posiluje pozici zastánců takového autoritativnějšího přístupu.

Budou společenské změny určovány demokratickým konsensem nebo covidem?
Covidová krize nás přivedla na důležité rozcestí. Pokud nenalezneme při jejím řešení racionální konsensus, demokracie by se mohla ukázat jako neudržitelná, a postupně se rozpadnout. Pokud jej nalezneme, taková zkouška by demokracii mohla naopak posílit. Nalezení demokratického konsensu není tedy slabina, ale síla, i když takový konsensus bude ze všech stran bombardován. Mimochodem konsensus nevylučuje možnost krátkodobě použít tvrdá covidová opatření, pokud by byla potřeba, například v boji s omikronem.

Podstatné ale je, že společnost napříč všemi segmenty bude mít důvěru, že svobody jsou v souvislosti s covidem omezovány jen v nutné a zdůvodnitelné míře, jen na nezbytnou dobu, bez jiných úmyslů, bez zbytečné anebo dokonce záměrné diskriminace některých skupin, a s plnou odpovědností těch, kdo o omezeních rozhodují. Pokud by z covidové situace měly vzejít zásadnější a dlouhodobější společenské změny, nové vize musí nejdřív projít hlubokou celospolečenskou demokratickou debatou. Dlouhodobé změny nesmí být diktovány covidem, ale konsensem založeným na vůli celé společnosti.

Prosazení racionálního konsensu by pro vládu znamenalo triumf epochálních rozměrů
Pokud by se nové vládě podařilo najít v oblasti covidových opatření, ale i jiných nadcházejících technologických a společenských změn, dlouhodobější racionální konsensus, získat pro něj celospolečenskou důvěru a prosadit jej, dosáhla by politického triumfu epochálních rozměrů. Společnost, zejména na západě, teď prochází zásadními změnami. Důraz na využití technologií k budování těžkého průmyslu, a následné kapitalistické nadšení pro růst spotřeby jsou ve světě čím dál víc střídány snahou propojit člověka s umělými technologiemi, od genetických až po umělou realitu metaverse. Mnozí si od toho slibují lepší svět, včetně vyřešení současných civilizačních problémů.

Tyto procesy samozřejmě nemáme zcela pod kontrolou, a to bez ohledu na další vývoj covidové pandemie. Co ale vláda může zásadním způsobem ovlivnit je to, jak otevřeně budeme o těchto změnách veřejně diskutovat, zda a jakým způsobem budeme vytvářet celospolečenský konsensus, a jakým způsobem takový konsensus přispěje k našemu rozhodování. Jinými slovy, které změny jako společnost přijmeme, případně aktivně podpoříme, kterým naopak budeme vzdorovat, a do jaké míry. Čím jasněji vláda přispěje ke tvorbě konsensu, a čím hlouběji se jím při svém rozhodování bude řídit, tím zásadněji posune českou společnost směrem k demokracii. A právě tu měly strany současné vládní koalice ve volbách tolik na srdci.

Rok 2022
Přejme si, aby rok 2022 byl rokem kdy nebezpečí z covidové pandemie ustoupí. Ale také rokem, kdy bude probíhat férová celospolečenská diskuse o zásadních změnách, které nás v souvislosti s covidovou zkušeností, novými technologiemi a dalšími globálními výzvami čekají, s cílem nalézt široký, demokratický konsensus pro náš přístup k nim, realisticky zasazený do reality a celosvětového dění. Jen takový konsensus nás přivede k vzájemnému porozumění, míru, harmonii a svobodě, namísto ignorance, manipulace, sporům a zbytečnému oslabení kontroly nad vlastním osudem.