To, co dříve byly lži, jsou dnes dezinformace. Chyby jsou naopak misinformace. Manipulaci lidské mysli říkáme marketingová kampaň. Lži, chyby a manipulace jsou staré jako je lidstvo samo. Často hrály klíčovou roli v historických událostech, ale i v běžném životě. Představa, že se jich najednou zbavíme zázračným novým zákonem nebo regulací je nejen naivní, ale i nebezpečná.

Aby se tak stalo, museli bychom najít klíč k absolutní pravdě, v dnešní řeči klíč k nezpochybnitelným vědeckým faktům. Kdykoli v minulost lidé takový klíč hledali, našli víru. Věda klíč k pravdě nemá. Na rozdíl od víry jsou totiž přírodní a společenské vědy více závislé na pozorování okolního světa. A s ním je spojeno několik problémů. Za prvé, vždy pozorujeme a interpretujeme jen omezenou část reality. Tu, kterou jsme si sami zvolili a kterou jsme schopni pozorovat. Přitom věci, které nevidíme, mohou být pro naše závěry podstatné. Za druhé, žádná pozorování nejsou absolutně přesná. Za třetí, fyzika, hlavně kvantová, nám připomíná, že každým pozorováním zasahujeme do reality

Sama matematika, která pomyslně stojí nad ostatními vědami, vychází z víry. Říká se jí axiomy, jejichž pravdivost se nedokazuje. Po jejich přijetí lze dokazovat nebo vyvracet jiná tvrzení. Ostatní přírodní a sociální vědy z matematiky do různé míry vycházejí. Vytvářejí své vlastní teorie, ale ne matematicky dokázanou pravdu. Proto například mluvíme o kvantové teorii a teorii relativity, a ne o kvantové nebo relativistické pravdě.

Nesprávné teorie lze někdy logicky vyvrátit. Teorie, které věda nevyvrátí, a většina vědců je vidí jako dostatečně přesvědčivé, se pak stanou ‘vědeckým konsensem’. Ten se ale může v čase vyvíjet, a do jisté míry může záviset i na širší společenské situaci. Neměl by tedy být dáván na roveň, anebo dokonce nadřazován, náboženským a jiným vírám. Jde o fundamentálně odlišné věci. Věda buduje fascinující teorie a pomáhá lidem v praktickém životě. Nemůže jim ale diktovat pravdu, protože ji nezná. Svoboda vyznání, tedy určení vlastní absolutní pravdy jako počátečního bodu pro všechny další úvahy každého jednotlivce, je naopak základním právem, a stavebním kamenem moderní svobodné tolerantní demokratické společnosti.

Proč je tak důležité řešit problém dezinformací zrovna dnes, když lidé odjakživa lhali, manipulovali, dělali chyby, a místo pravdy nalézali víru? Uvědomme, že v dnešním boji s dezinformacemi primárně nejde o absolutní pravdu, ale o záměrné a agresivní šíření narativů, u kterých je vysoké riziko, že jsou zkreslené, logicky nepravdivé, podkopávají společenský konsensus a způsobují společenskou polarizaci. To se dnes skutečně děje víc než dřív, a to ze dvou hlavních důvodů.

I. Dopad sociálních sítí. Hlavním zdrojem příjmů sociálních sítí je reklama, tedy manipulace chování uživatelů s cílem dosáhnout komerčních cílů. Sociální sítě používají algoritmy, které mohou z komerčních důvodů upřednostňovat šíření manipulativních, extrémistických, lživých a chybných narativů. Sociálními sítěmi lze dokonce manipulovat politické názory, tedy ovlivňovat zákony. Dominantní sociální sítě navíc ničí obchodní modely profesionálních médií, která jsou tlačena do závislosti na sociálních sítích a čím dál většího podílu příjmů z reklamy. To vše oslabuje jejich klíčovou roli v demokracii, a to roli ochránce zájmů občanů proti informační manipulaci.

II. Dopad rostoucích státních zásahů do technologií. Ve snaze kontrolovat adopci určitých technologií státy dnes vstupují do oblastí, které byly dříve vyhrazeny volnému trhu. Typickými příklady jsou 5G sítě, covidové vakcíny nebo elektrická auta. Spojení státu s dominantními komerčními zájmy v těchto oblastech dramaticky omezí příležitosti pro alternativní technologická řešení. Často jedinou komerční alternativou oponentů je vytváření strachu ze státem prosazovaných řešení, například přeháněním jejich negativních účinků. To někdy vede k dezinformacím a hoaxům ze strany odpůrců státem vybraných řešení. K další eskalaci dezinformačních válek může dojít, pokud se státy také uchýlí k použití emocí a strachu při prosazování svých technologických řešení.

Někdo by mohl namítnout, že jsme mezi příčinami dezinformačních aktivit opomenuli uvést nepřátelské hybridní hrozby. Je samozřejmě pravda, že nepřátelé často šíří dezinformace, používají k tomu sociální sítě, a mohou vést dezinformační technologické války. Nicméně nepřátelé s manipulativními úmysly existují dlouhodobě. Co se zásadně změnilo jsou sociální sítě a strategický přístup států k některým technologiím.

V následující části navrhneme konkrétní fundamentální řešení zmíněných dezinformačních problémů. Úspěšná aplikace takových řešení by mimo jiné měla snížit společenské napětí. Několik našich návrhů rezonuje se závěry nedávné zprávy The Online Information Environment od britské The Royal Society.

I. Sociální sítě.

1. Stát ani dominantní sociální sítě by neměly mazat misinformace, tedy obsah, který je buď chybný anebo neodpovídá současnému společenskému a vědeckému konsensu, ale jinak je legální. Nejde tedy například o záměrné šíření poplašných zpráv. Minoritní názory i chybné pohledy by měly zůstat běžnou součástí společenské debaty. Navíc mazat všechny chybné a alternativní názory technicky nelze. Pokud by se mazaly jen některé, přirozeně to k nim přitáhne pozornost, což vyvolá opačný než původně zamýšlený efekt.

2. Trh sociálních a profesionálních médií by bylo zdravé reformovat tak, aby se výrazně snížila jejich celková závislost na příjmech z reklamy, a posílila se role skutečně nezávislých pluralitních profesionálních médií.

3. Dominantní sociální sítě je třeba buď rozdělit anti-monopolním zásahem na několik nezávislých konkurentů, kteří se vzájemně propojí podobně jako například v telekomunikacích, anebo jejich algoritmy podrobit zásadní regulaci, tak aby se zamezilo jejich zneužití k netransparentní manipulaci.

4. Dominantní sociální sítě by také bylo vhodné rozdělit na ty, které ve své moderaci obsahu dobrovolně veřejně deklarují politickou, ideologickou a náboženskou neutralitu, a ostatní. Moderace obsahu je nutná pro splnění zákonů, ale také z komerčních důvodů, například když se platforma chce profilovat určitým směrem ať už jde o obsah, formu diskuse či cílové skupiny. Politicky, ideologicky a nábožensky neutrální platformy by ale například neměly mít možnost kritiku jednoho politika vydávat za oprávněnou, a podobně formulovanou kritiku jeho oponenta za urážlivou. Tedy jednu moderovat a druhou ne, v závislosti na politické příslušnosti. Platformy by měly mít volbu mezi nezávisle dozorovanou neutralitou, a mediálním modelem, kde platforma odpovídá za publikovaný obsah, a je považována za konkurenta ostatních médií.

5. Ověřovači faktů (fact checkers) by měli být veřejně prezentováni ne jako zdroj pravdy, ale jako hlídači, kteří jen upozorňují na potenciálně problematické narativy ve veřejném prostoru (trusted flaggers). Jejich financování a možné konflikty zájmů by měly být transparentní. Ideálně by měly pocházet z ideologicky neutrálního nebo pluralitního prostředí. Na jejich práci by měli navázat profesionální novináři a odborníci z různých oborů, kteří váhou svého názoru ovlivní veřejnou debatu v daných oblastech.

6. Stát by měl podpořit digitální vzdělávání pro všechny skupiny obyvatel, včetně schopnosti vyhledávat různé zdroje informací v on-line prostoru, a kriticky posuzovat tyto informace a jejich kredibilitu.


II. Státní zásahy do technologií.

1. Státy by neměly nadbytečně zasahovat do tržní konkurence v technologiích. Pokud zasáhnout musí, jejich zásah by měl být co nejjednodušší, založen na vědeckých a tržních principech, například na ceně za likvidaci škodlivých emisí. Případy, kdy státy zcela zakazují některé technologie, nebo naopak nutí k použití jiných, by měly být spíše výjimečné, silně a objektivně zdůvodněné, s tím že takové zdůvodnění by v průběhu času bylo možné přezkoumat.

2. Státní ochrana proti nekalé soutěži v technologiích nesmí být ideologicky předpojatá a propojená se zájmem státu prosazovat určité konkrétní technologie. To platí také pro ochranu proti dezinformacím. Stát by neměl více chránit ty hráče, kteří mu jsou ideologicky sympatičtější.

3. Stát musí zajistit podmínky pro otevřenou vědeckou debatu a maximálně tím posílit kredibilitu vědeckého konsensu. Otevřená vědecká debata musí mít přednost před státem prosazovanou ideologií, s výjimkou naprosto ojedinělých krizových situací.

4. Pokud se stát rozhodne v zájmu kolektivního dobra omezovat nebo prosazovat určitá specifická technologická řešení, měl by k tomu využít institut společenské smlouvy inspirované Hobbesem a Lockem. Jinými slovy, hlavní strategií státu nesmí být prosazování svého řešení jako jediného správného bez možnosti diskuse, a automatické obviňování oponentů z šíření dezinformací. Místo toho stát musí pro své řešení najít dostatečně široký společenský konsensus. Musí tedy nabídnout dostatečné důvody, aby drtivá většina obyvatel takové řešení dobrovolně přijala, alespoň z pragmatických důvodů.

V tomto blogu jsme naznačili možné způsoby, jak řešit příčiny agresivního šíření dezinformací a dezinformačních válek, jako jedné z klíčových otázek dnešní doby. Závěrem se vymezme proti zneužití problémů okolo dezinformací k politické propagandě. Nemá vždy pravdu ten, kdo co nejhlasitěji křičí, že jeho oponent lže. Ani ten, za kterého takto křičí jiní. Politici by se měli co nejvíc vyhnout nálepkování a obviňování svých rivalů z šíření dezinformací. Místo toho by se měli zaměřit na příležitosti pro nové společenské smlouvy, hledání celospolečenského konsensu pro ně, a jejich následnou implementaci.