Cílem pandemického zákona je chránit zdraví. Toho se dosahuje enormně drahými opatřeními. Mluvíme nejen o nákladech na testování, roušky, trasování, policii, změny léčebných protokolů, vakcíny, kompenzace, ale také o zásahu do podnikatelského prostředí, dodavatelských řetězců, následném plošném zdražování, až po škody ze zanedbaných osobních a společenských aktivit, vzdělání a zdravotní péče. V minulých letech se pandemická opatření přijímala bez zásadní zdravotně ekonomické analýzy. Impulzem bylo akutní ohrožení životů a zdravotního systému. To mohlo krátkodobě dávat smysl.

Právě prosperita založená na tržní ekonomice se totiž v minulosti ukázala jako zásadní hybná síla lidského zdraví. 20. století přineslo historicky největší nárůst průměrné délky života. Ta ve Spojených státech vzrostla o 31 let, bezpochyby s výrazným přispěním tržní ekonomiky. V České republice tržní transformace výrazně zrychlila růst průměrného dožití, které je dnes téměř o 7 let delší než v roce 1989. Pro srovnání, covid u nás snížil průměrnou délku života asi o 1 rok. Při pandemickém plánování si tedy musíme uvědomit, že zvyšování dluhu a opakované státní zásahy do tržní ekonomiky mohou mít devastující následky pro budoucí ekonomiku, a potažmo i zdraví.

Určení hranice, kam až mají konkrétní pandemická opatření zajít, jak hradit jejich náklady, a do jaké míry například vynucovat adopci nových digitálních řešení, je složitá morální a multioborová otázka. Tu dnes nezodpovíme. Zamyslíme se ale nad jedním z největších rizik opakovaného použití pandemických opatření, a to nabouráním zavedeného systému tržní ekonomiky. Tomu musíme zabránit, pokud chceme našim dětem dopřát nejen udržitelnou prosperitu a zdraví, ale i svobodu.

Jak ale objektivně rozpoznáme, kdy pandemická opatření ohrozí principy tržní ekonomiky? Názory politiků a právníků na pandemický zákon se liší. Zkusme se tedy na věc podívat jinak a nalézt odpověď v tržním testu, který nelze politicky manipulovat.

Dopad inflace a ekonomického oslabení na zdraví
Nejprve se ale zamysleme nad souvislostmi mezi ekonomikou na jedné straně, a pandemickými opatřeními spolu se zdravím na straně druhé. Českou společnost kromě covidu dnes trápí také inflace. Stejně jako covid není čistě zdravotním problémem, ani inflace, která pravděpodobně potrvá déle než covidová pandemie, není problémem jen ekonomickým. Pokud by se například inflace a boj s ní vymkly kontrole, mohlo by to způsobit vážnější ekonomické otřesy.

To by dopadlo i na zdraví. Mohlo by dojít k dalšímu zvýšení psychického stresu, na kterém se již podepsal covid. Lidé postiženi ekonomickým oslabením by dost možná konzumovali méně kvalitních potravin, méně sportovali, relaxovali, a celkově méně dbali o své zdraví. Měli by méně příležitosti si najít optimální práci. Nebyli by schopni tolik utrácet za služby, například kvalitní péči o zuby. Stav ekonomiky by dopadl i na zdravotní pojišťovny. Zranění a postižení by měli méně prostředků na léčení a péči, ať už z pojištění tak vlastních.

Buďme upřímní. Zachraňování a zkvalitňování života nemocných je v neposlední řadě ekonomická otázka. Dnes máme k dispozici řadu drahých léků, nových chirurgických postupů, hyperbarickou terapii, mimotělní okysličovaní krve, a mnoho jiných technologií a terapií, které mohou mnohým pacientům výrazně prospět. Masově se ale nepoužívají, zejména z ekonomických důvodů. V následujících letech svět patrně čeká další revoluce ve zdravotních technologiích. Mnohé z nich budou také drahé. Státem vyvolané oslabení ekonomiky by tedy znamenalo nakročení špatným směrem. Zvlášť v době, kdy řada lidí kvůli covidové pandemii trpí zanedbanou zdravotní péčí.

Dopad pandemických opatření na inflaci a ekonomiku
Vraťme se ale k pandemickému zákonu a opatřením. Cílem tohoto zákona je dát vládě právně ‘čistší‘ možnost omezovat činnost podniků a svobodu jednotlivců v boji s pandemiemi. Ochrana zdraví a právního státu jsou šlechetné cíle. Na druhou stranu, některé navrhované prostředky jsou patrně na hraně ústavních svobod. A nejde přitom jen o rozměr právní, ale i psychologický a sociologický.

Kdyby se významná část společnosti domnívala, že pandemický zákon zachází příliš daleko, bude používán zbytečně často, ve zbytečně velkém rozsahu, a v nejhorším případě že bude zneužit proti konkrétním odvětvím, podnikům nebo osobám, mělo by to velmi nepříjemné společenské důsledky. Přitom není podstatné, zda ke zneužití skutečně dojde, ale to, že nezanedbatelná část občanů včetně podnikatelů by se toho obávala.

Přirozeně nejvíc se budou bát ti, kdo nejméně důvěřují státu. Například ideologičtí zastánci svobodného trhu bez přívlastků. Chaotické řešení covidové pandemie bez předem daných pravidel, cílů a objektivního měření úspěchu, je přesný opak toho, jak si roli státu představují. Další lidé se mohou domnívat, že politici jednají populisticky a krátkodobě. Část podnikatelů pak může vnímat stát jako neférový, například po konkrétních zkušenostech s pandemickými uzavírkami.

Stát má v zásadě dvě možnosti. Buď se pokusí získat důvěru drtivé většiny obyvatel včetně podnikatelů. To by znamenalo určité ústupky od politiky silného státu, který opakovaně, zásadně a mnohdy nepředvídatelně zasahuje do různých koutů ekonomiky. V opačném případě by podnikatelům, kteří státu nevěří a nechtějí se pohybovat na poli šedé ekonomiky, nezbylo nic jiného než omezit své investice. To by mělo tři důsledky:

• některé podniky by patrně zanikly
• jiné podniky by se začaly chovat víc krátkodobě, například snižovat kvalitu a rozsah svých služeb, maximálně využívat příležitosti zvyšovat ceny
• zásadně by se rozšířil vliv podnikatelů, kteří mají k vládě a jí prosazované ideologii větší důvěru

To vše by vedlo ke snížení konkurence, a v krajním případě k přechodu od tržní ekonomiky k centrálně řízené ekonomice ‘přátel vlády a její ideologie’. To by pravděpodobně zvýšilo cenovou inflaci a dlouhodobá podnikatelská rizika, zatímco produktivita, kvalita služeb a zaměstnanost by se mohly snížit. Celkově by se nejednalo o příliš dobrý scénář pro ekonomiku, zejména pro malé a střední podniky, které se chtějí rozvíjet nezávisle na momentálních vládních ideologiích. Stejně tak pro jejich zákazníky.

Jak objektivně rozpoznat, zda pandemický zákon a opatření nenabourávají principy tržní ekonomiky
Podnikatelé v tržní ekonomice čelí různým rizikům a nejistotám. Od havárií, nemocí až po soudní žaloby. Zákony, předpisy a ministerské vyhlášky se neustále mění. Jak ale objektivně rozpoznáme, zda pandemický zákon a následná opatření, jsou jen dalšími předpisy v rámci zaběhnutého tržního systému, anebo mají, jak někteří tvrdí, prvky totality a systémové transformační změny, které mohou principy tržní ekonomiky vážně nabourat?

Politici a právníci o pandemickém zákoně vedou debaty. Ty ale většinou ústí ve fundamentální spor mezi individualismem a obecným dobrem, který nemá v rámci politiky nebo práva jednoznačné řešení. Zkusme tedy k problému přistoupit optikou férového volného trhu, který je politicky nezmanipulovatelný.

Vyjděme z principu důvěry. Ve svobodné společnosti si vybíráme, komu důvěřujeme. Většinou na základě zkušenosti nebo doporučení někoho, komu jsme již důvěřovali. Určitou výjimkou je snad jen požadavek na podnikatele alespoň do určité míry důvěřovat ve schopnost státu zajistit právo a spravedlnost. Jiným věcem už důvěřovat nemusí. Když nedůvěřují zákazníkům, mohou požadovat platby předem. Když nedůvěřují jedné bance, mohou si zvolit jinou. Když nedůvěřují fyzickému zabezpečení zboží nebo se obávají žalob, mohou se proti takovým rizikům pojistit. Podnikatelé se tedy mohou svobodně rozhodovat komu a čemu důvěřují, a proti kterým rizikům se naopak s pomocí tržních mechanismů zajistí. Tato volba patří k základním principům tržní ekonomiky.

Pokud jsou pandemický zákon a následná opatření součástí standardní tržní ekonomiky, na trhu by se měly najít komerční pojišťovny, které podnikatele proti rizikům z vládních pandemických opatření za rozumnou tržní cenu pojistí, a zbaví je tak starosti o ně.

Pokud by se takové pojišťovny nenašly, podnikatelé by zůstali vystaveni zásadním rizikům, která by jako v předchozím období řešil stát. Se státem ale nelze dopředu uzavřít komerční dohodu, nelze od něj automaticky očekávat plnou úhradu škod, a nelze ani vyloučit, že jeho rozhodování bude mít nepředvídaný politický rozměr. Taková závislost na státu by mohla zásadně nabourat principy tržní ekonomiky.

Co kdyby pojišťovny nechtěly pojistit rizika z pandemických opatření?
Na dobře fungujícím trhu by měla být pojistitelná prakticky každá riziková událost v podnikání, přibližně za splnění následujících podmínek:

• událost je náhodná, pokud nastane způsobí podnikateli materiální škodu
• to, zda událost nastala a v jakém rozsahu, lze objektivně posoudit
• událost není záměrně zaviněná nikým spojeným s pojištěnou stranou, ani organizacemi prosazujícími systémové změny jako jsou státy, armády, nebo teroristické skupiny
• z minulých událostí lze statisticky odhadovat pravděpodobnost, že událost nastane
• lze rozumně očekávat vymahatelnost práva

V minulosti se podniky proti ztrátám z pandemických opatření příliš nepojišťovaly. Jednak mnohé z nich taková rizika nepovažovaly za významná, za druhé je bylo těžké odhadovat. To se ale po covidové zkušenosti začíná měnit. Přijetím teze o nutnosti speciálního pandemického zákona s neomezenou platností, se navíc vláda k pandemiím přestává stavět jako k výjimečnému stavu nouze. Spíš se na ně dívá jako na opakující se, ne zcela předvídatelné, události. Tím pandemická opatření začínají naplňovat podstatu běžné pojistitelné události.

Zeptejme se tedy komerčních pojišťoven na možnost pojištění podnikatelských rizik vycházejících z vládních pandemických opatření podle nového pandemického zákona. Pokud by takové pojištění nebyly za rozumných podmínek ochotny nabídnout, mohlo by to znamenat, že budoucí pandemické státní zásahy do podnikání:

• nepovažují za objektivně náhodné, například kvůli riziku manipulativního přístupu politiků, kteří o pandemických opatřeních budou rozhodovat bez nutnosti objektivního zdůvodnění
• považují za potenciálně spojené se snahu politiků prosadit systémové změny, které zachází za rámec boje s náhodně vzniklou biologickou pandemií
• považují za riziko pro fungování právního státu (viz zkušenost s minulými opatřeními, která byla rozporována soudem)

Tržní ekonomika a demokratický konsensus jsou jediná cesta ke svobodě, zdraví a udržitelné prosperitě
Férová tržní ekonomika je spolu s pluralitní demokracií klíčovým prostředkem k zajištění udržitelné prosperity, zdraví a svobody příštích generací. V demokratickém tržním prostředí je rozhodování založeno na kolektivní vůli, která vychází ze svobodné vůle každého jednotlivce a organizace. Stejně jako volná příroda, takové prostředí je charakterizováno neustálým objevováním a vylepšováním, protipólem dogmatismu. Demokratický konsensus i volný trh jsou navíc předpokladem pro nalezení a úspěšnou aplikaci robustních a široce společensky akceptovaných řešení zásadních problémů dnešní doby, včetně ochrany zdraví a životního prostředí.

Komerční pojišťovny hrají v ekonomice klíčovou roli. Pokud by jejich přístup k budoucím pandemickým opatřením indikoval možné ohrožení principů tržní ekonomiky státními zásahy, měli bychom zpozornět, a co nejrychleji se problémem ve vší jeho vážnosti zabývat.