Na 21. srpen 1968 mám velmi silnou vzpomínku. Už jsem ji vyíčil v knize Srdcem proti ostnatému drátu. Chtěl bych ji předat i těm, kteří to nečetli. Mnozí mají možné podobné vzpomínky a pocity z těch smutných dnů, kdy nám zase ztroskotala jedna naděje.

20. srpna 1968 jsme s našimi odjeli do Rakouska na Salzbursko k jezeru Mondsee, kde měli chatu naši přátelé. V noci pak přišla bouřlivá atmosféra okupace a naši řešili, jestli zůstat nebo nezůstat. Nakonec se rozhodli k návratu. Pocházím z Českých Budějovic a pamatuji se, jak na křižovatce na dnešním Mariánském náměstí jezdily pancéřové vozy a tanky a já jsem se bál. Měli jsme doma takové žluté závěsy a ta světla vždycky ty závěsy ozářila a já jsem se bál, že na mě ty tanky vjedou. S bratrem jsme z okna babiččina pokoje pouštěli prasátka zrcátkem, abychom oslnili řidiče. Babička nás zahnala a říkala: „Chlapci, co to děláte, oni vás zastřelí!“ Vzpomínám si i na děla, která koukala z lesa za Budějovicemi. Vždycky se říkalo: „To jsou Rusové.“ Dodnes bych ta místa našel.

Nápisy na zdech
Vybavují se mi nápisy na zdech, zvláště jeden: „Proletáři všech zemí spojte se, nebo střelím.“ „Dubčekovi slivovici, Brežněvovi po palici.“ Pak si zase vybavuji, jak ty nápisy zabílili a po nějaké době se ten nátěr zase smazal a bylo vidět: Svoboda, Dubček, Černík, Smrt agresorům… Z devětašedesátého si pamatuji hladovku studentů v budějovické Samsonově kašně, která byla vypuštěna.
Už jako dítě jsem toho tedy kolem sebe viděl dost. O mnoha věcech jsem ale, stejně jako ostatní, dozvěděl až po letech. Nevěděl jsem, stejně jako asi všichni tady, že se 8. září 1968 na varšavském Stadionu Desetiletí zapálil na protest proti spoluúčasti polské armády při okupaci Československa Polák Ryszard Siwiec. Nebyl to mladík, jako student Jan Palach. Byl už skoro šedesátiletý. Je patrné, že se na svůj čin pečlivě připravil. Přišel na oslavu dožínek, kdy na Stadionu Desetiletí bylo přítomno nejvyšší vedení komunistického Polska a sta tisíce diváků. Polil se hořlavinou a zapálil. Utrpěl těžké popáleniny na více než osmdesát procentech těla a čtyři dny po převozu do nemocnice zemřel. Až do své smrti byl nepřetržitě hlídán příslušníky státní bezpečnosti, která se pochopitelně snažila jeho čin za každou cenu utajit.

Plody oběti přicházejí později
O jeho činu se svět tedy nedověděl hned. Musel nejprve bolestně zemřít a fakticky být zapomenut, ale nakonec jeho setba vydala plody, trvalé a výmluvné. Ryszard Siwiec se rozhodl předčasně zemřít proto, že zůstal věrný principům a ideálům, kterým věřil a které svým životem vyznával. Je příkladem lidské schopnosti nadřadit hodnoty pravdy, svobody a spravedlnosti, krátkodobým pragmatickým zájmům. Svou smrtí však neodešel z dějinné paměti. Naopak, stal se planoucím trvalým svědectvím a obžalobou totality, která chtěla ukrást člověku jedinečný dar svobody. Postavil se do čestného zástupu mučednic a mučedníků všech generací, kteří svým životem dosvědčují, že sémě musí mnohdy nejprve padnout do země a zahynout, aby mohlo přinést své trvalé plody. Před dvěma lety, 20. srpna, byl v Praze na Žižkově, v ulici, která nese Siwiecovo jméno, odhalen obelisk. Autorem je známý polský výtvarník Marek Moderau.

Za rezavou klecí
Tolik moje osobní vzpomínky z těch dní. asi jako se pamětníci v Americe ptají, "kde jsi byl, když zabili Kennedyho", my zase máme 21. srpen 1968. Bohužel také 21. srpen 1969 a potlačení posledních demonstrací za svobodu. Pak nastala na dvacet let doba temna a její náledky si neseme dodnes.
Dnes to vypadá, že někteří lidé už nevědí - nebo nechtějí vědět - co se tehdy stalo. Že v polovině totalitního vládnutí se část komunistů - za pochopitelné podpory veřejnosti - pokusila aspoň o nějaké změny a i to bylo sovětskému vládci Brežněvovi příliš. Pak přijely tanky a nastala doba převlékání kabátů, zavírání, vyhazování z práce a lhaní. Na celou zemi spadla klec a rozhodně nebyla moc zlatá. Nsštěstí spíš čím dál víc rezavá. Někteří lidé ale pookřáli a rádi by vyrobili klece nové. Když už se jim do toho chce, tak budiž. ať si v nich ale žijí sami.