Jsou lidé, kterým situace, kdy lidé ze své země nesmí odejít ani za kopec do sousední vesnice, protože ta leží už na území údajně nepřátelské ciziny, připadá normální. Mnohým přijde normální dodnes a možná by někdejší poměry rádi zavedli, kdyby to bylo možné. Řekl jsem nedávno při setkání s panem hejtmanem Pühringerem, že „železná opona stále přetrvává v myslích lidí, a je potřeba neustále pracovat na změně myšlení“.

Rád bych se ještě vrátil k události z 26. srpna, kdy jsem se v Praze setkal s hejtmanem Horního Rakouska Josefem Pühringerem. Horní Rakousko a převážně Jihočeský kraj spolupracují, což se projevuje v partnerství mezi obcemi, školami, univerzitami, a spolupráci firem. Dnes nám to přijde samozřejmé, ale ještě před čtvrt stoletím to tak nebylo. Hranice směrem na Západ byla prostupná jen s velkými obtížemi, pro někoho nebyla prostupná vůbec.
K čemu došlo po druhé světové válce, to působivě popsal Winston Churchil, když ve svém slavném fultonském projevu řekl již 5. března 1946: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato slavná hlavní města a obyvatelstvo kolem nich leží v sovětské sféře a všechna jsou v té či oné formě vystavena nejen sovětskému vlivu, ale ve velmi vysoké a rostoucí míře také kontrole z Moskvy (…) Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.“
Ta výjimka neměla dlouho trvat. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 železná opona dopadla definitivně. Nový režim porušoval právo lidí na možnost opustit svou zemi a zase se do ní vrátit. Pohraniční stráž neměla za úkol hájit tuto zemi před vnějším nepřítelem, ale zabránit vlastním občanům dostat se ven za ostnaté dráty a minová pole.
Důvod byl celkem jasný. Nikdo nesměl vidět, jak svět za plotem vypadá. Když k nám náhodou něco proniklo, nebo to někdo spatřil „venku“ na vlastní oči, byl poučen, že je to pozlátko. Rudé právo mělo rubriku o západních zemích, která se jmenovala „Ze světa násilí a bezpráví“.
Takový stav pak vedl k různým bizarnostem. Biskup Jaroslav Škarvada, který žil po celá desetiletí v exilu v Římě, mi povídal příhodu z padesátých let, kdy byl v Bavorsku na hranicích. Na té německé straně pohraničníci měli ještě uniformy Wehrmachtu. To byl pro lidi jako on pochopitelně symbol toho největšího zla z doby války. Říkal o tom: „Na československé straně byli lidé, kteří mluvili mým rodným jazykem, a přesto ti v těch uniformách Wehrmachtu byli mými přáteli a ti, kteří mluvili mým rodným jazykem ne. Ti by mě zastřelili.“
Dovedu si představit, jak se toho hned chytne jistý typ lidí a zajásá, že duchovnímu se líbí uniformy Wehrmachtu a ještě se k tomu přiznávají. Samozřejmě, že to tak není. Je to jen svědectví o době, kdy ti, kdo se chopili moci, se chovali ke svým vlastním lidem v národě stejně a někdy hůře, než to dělali nacističtí okupanti. Že se okupant chová jako zločinec, to má logiku, byť zvrácenou. Proč se někdo jako zločinec chová ve své zemi vůči vlastním lidem, se ale vymyká zdravému rozumu. Když chtěl komunistický režim zavírat a týrat třeba příslušníky zahraničního odboje, kteří bojovali za vlast, mnozí z nich se pochopitelně snažili uniknout. Na takové se ale na hranicích střílelo.
Dnes obdivovatelé staré totalitní klece pookřáli a rádi by, aby zase spadla. Je to vidět na jejich sympatiích k autoritativním režimům, které železné opony s oblibou budují. Nejdřív ale potřebují vybudovat bariéry v hlavách lidí. Je pozoruhodné, kolik lidí se ztrátou paměti se dnes najednou vynořuje.
Možná to ale není ztráta paměti.
Třeba se jim to tehdy v té těsné kleci opravdu líbilo. Prostě opravdu lidé zvláštního ražení.