Na Foru 2000, jehož pořádání inicioval ještě jako prezident Václav Havel, se i letos setká řada lidí z celého světa. Těch, co jim není jedno, jak tento svět vypadá. Součástí setkání byl i panel pořádaný v neděli odpoledne v pražské Lucerně. Jeho téma znělo: "Umění, společnost a politika: Umělci, nebo aktivisté?" Akci jsem uvedl několika větami.


Moderátorem panelu byl kubánský aktivista Antonio Rodiles. Panelu se zúčastnili čínský autor Murong Xuecun, český výtvarník Petr Motyčka, český hudebník David Koller a slovenský spisovatel Michal Hvorecký.

Na úvod jsem se snažil - samozřejmě bez nároku na úplnost - říci několik myšlenek k roli umělce ve světě, kde se o lidskou svobodu musí stále bojovat:

"Jaký je vztah mezi uměním a politikou? Má se umělec zapojovat do politického života, nebo ho to zbaví schopnosti dívat se na svět s odstupem a poškozuje to jeho umělecké vidění světa? Ta otázka je zbytečná. Od starověku se intelektuálové a umělci zapojovali do veřejného života a ani v budoucnosti to nemůže být jinak. Jejich doba přichází především v okamžicích nesvobody, kdy selhávají normální politické instituce nebo jsou odstraněny silou.
Václav Havel, který sám byl intelektuálem a umělcem, se vyslovoval celý život k politickým záležitostem. Psal mimo jiné o tom, co znamená být disidentem. Disident je člověk, který chce normálně konat svou práci, ale právě tím se dostává do rozporu s režimy, které normální nejsou, protože nepřejí svobodě. Poslání intelektuálů a umělců je založeno na pravdě a tu se totalitní a autoritářské režimy pokoušejí potlačit. Konflikt je tedy nevyhnutelný.
Pokud věříme, že lidské bytosti mají na celém světě stejnou přirozenost, musíme trvat na tom, že pojetí lidských práv je přes rozdílnost kultur stejné. Pravda je pravdou a lež lží. Na tom nemůže nic změnit žádný relativismus. Na svět se samozřejmě díváme každý jinýma očima, ale je to stále ten samý svět.

Krádež je krádež, lež je lež
Pokud někdo řekne že politik ukradl veřejné peníze a on je skutečně ukradl a dotyčný je za tento výrok potrestán, je to útisk. Je jedno, zda se to stalo na východě, nebo na západě. Pokud někdo řekne, že životní prostředí je otrávené a panující moc tvrdí, že lidé pod její vládou žijí pod krásnou oblohou a dýchají čistý vzduch, zatímco pro znečištění není nic vidět a voda se nedá pít, víme, kdo lže. Na tom odvolání na specifika jednotlivých kultur nic nezmění. Když mluvíme o tom, že různé kultury mají různá pojetí lidských práv, neznamená to, že by zde nebyl společný jmenovatel. Tím je přinejmenším známé zlaté pravidlo, že se máme k druhým chovat tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.
V situaci, kdy ve společnosti vládne autorita založená pouze na násilí, musí roli strážce hodnot a úsilí o svobodu na sebe vzít někdo jiný. Není důvod si myslet, že intelektuálové a umělci by měli tvořit výjimku. Vidíme naopak, že to bývali právě oni, kdo stáli v předních řadách bojovníků za svobodu. Existuje samozřejmě také možnost toto poslání zradit, ze strachu nebo z vypočítavosti. To první vzbuzuje lítost, to druhé znechucení.

Svoboda je člověku přirozeně vlastní
Lidská práva nejsou nějaká abstraktní záležitost. Za jejich porušováním musíme vidět umlčené a zmrzačené lidi, děti bez rodičů, zmařené talenty, lidi zastřelené na hranicích, děti poštvané proti vlastním rodičům a děti, které se nesměly narodit. Vidíme privilegia pro hrstku mocných, kteří většině svého národa demagogický namlouvají, že žijí v ráji a v nejlepším z možných světů. Jak víme z knihy George Orwella 1984, jeho hrdina Winston Smith věděl, že ve světě, ve kterém žije, není něco v pořádku. Věděl to vzdor tomu, že sám nikdy jiný nepoznal.
Bolest a nesvoboda jsou totiž proti lidské přirozenosti a člověk nadaný i jen průměrným rozumem a citem nesoulad odhalí. Jako nelze na potápějící se lodi popírat platnost Archimédova zákona, nelze ani otrokům věčně namlouvat, že jsou svobodní a šťastní.
Kdysi uznávaní odborníci tvrdili, že letadla těžší vzduchu nemohou létat. Většina účastníků Fora 2000 ale ví, že takovým strojem někdy letěli. Dnes jiní profesionálové tvrdí, že chápání lidských práv v našem pojetí nemůže fungovat jinde na světě. Umělci a myslitelé ale během historie ukazují ve svých textech a obrazech a mnoha dalšími způsoby, že lidé chtějí stále totéž: svět, kde nikdo není otrokem, kterému otrokáři ukládají břemena, kterých se sami nechtějí dotknout ani prstem. Jsem rád, že jsou na světě stále místa, kde lidé mohou svobodně diskutovat o tom, jak svobodu a pravdu poznávat a šířit."