Ronald Reagan kdysi řekl: „Svoboda není nikdy dále než jednu generaci od zániku. Nepředali jsme ji pokrevně našim dětem. Je třeba za ni bojovat, chránit ji a předat jim, že mají činit totéž.“ Často si na tu větu vzpomenu.


To, co dnes ve světě sledujeme, je další boj za svobodu. Ukrajina ratifikovala asociační dohodu s Evropskou unií. Byl to právě tento záměr, který stál na počátku současného konfliktu. Na to musíme myslet, když za hlasem lidí, kteří tehdy přišli demonstrovat proti vycouvání z asociační dohody, někteří lidé vidí spiknutí USA, EU a NATO. Lidé však mají dost svého rozumu i bez rad z údajných diverzních centrál. Bývali jsme na to zvyklí i u nás. Jakmile si za vlády jedné strany někdo dovolil mít vlastní názor, hned byl podezřelý, že ho nemá z vlastní hlavy. Nejspíš mu ho dodala nějaká štvavá vysílačka z prohnilého Západu.
Ukrajinu samozřejmě nezachrání žádný podepsaný kus papíru, ten jen dává najevo dobrou vůli smluvních stran a ta dobrá vůle musí vytrvat.
Každá válka je neštěstí a občanská válka je dvojnásobné neštěstí. Tohle právě Ukrajina prožívá. Nemusíme si dělat žádné velké iluze. Války nevedou andělé, vedou je lidé. V ostrém konfliktu se snadno objeví různé zájmy, přehmaty a často i temné činy. Na všech stranách. To však nic nemění na faktu, že pravdu je třeba hledat a že relativismus má své meze.

Lidé si mají svobodně vybrat
Lidé na Ukrajině mají právo si sami vybrat svou cestu. Pokud to má být cesta vedoucí k větší svobodě, měli bychom to podpořit. Sami žijeme na jednom z nejsvobodnějších míst planety. Neměli bychom podlehnout mentalitě takzvaného nevměšování. (To může skončit i tak, že se někteří lidé nevměšují ani do svých vlastních záležitostí.) Je těžké bojovat proti přesile, ale i pak zůstávají aspoň dvě dobré možnosti. Buď vyhrát, nebo prohrát se ctí.
Působivě o tom mluvil náš první prezident Tomáš G. Masaryk: „Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez obrany útok; právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky; to znamená, že pro udržení míru vynaložím všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i k člověčenstvu, ale je-li třeba, i všechnu sílu obrany.“ Tolik zakladatel našeho moderního státu.

Lidská práva jsou věcí zdravého rozumu
V minulosti jsme se často své svobody zřekli příliš snadno (čest výjimkám, kterých bylo naštěstí dost) a nesli jsme smutné následky. Proto bychom měli brát vážně ty, kdo o svobodu usilují.
Lidská práva nejsou jen dobře znějící téma, ale docela praktická věc, kterou lze pochopit selským rozumem. Lidé buď pravdu beztrestně říkat smějí, nebo nesmějí. Při pokusu opustit bez svolení vrchnosti vlastní zemi se na nevinného člověka buď střílí, nebo nestřílí.
Jsme si vědomi, že Ukrajina je v jiné výchozí situaci, než byly jiné země před branami Unie. Kromě napětí kvůli obsazení Krymu Ruskem a ruské podpory separatistů na východě země je to i zátěž korupce, moc oligarchů a nacionalismus mnoha skupin. Je tu zátěž historické nenávisti. Můžeme čekat spory o nerostné bohatství a také snahu nevypadat jako ten, kdo prohrál. Přes všechno, co se nám nelíbí, ale taky víme, že pod jinými „spojenci“ by se toho na Ukrajině asi moc nezlepšilo. Nebo si snad někdo myslí, že budeme v naší části světa bezpečnější, když hodíme Ukrajinu přes palubu? A kdo by pak letěl jako další?