I my se můžeme stát obětí totality
V neděli 26. dubna 2015 proběhly v německém Flossenbürgu oslavy 70. výročí osvobození tamního koncentračního tábora. Rád bych s vámi sdlílel několik myšlenek, které jsem tam předložil. Minulost si připomínáme, aby se nevrátila ve svých nejhorších podobách.
Když slyšíme název koncentrační tábor, vidíme hned, jak toto označení zatemňuje minulost. V
mnoha jazycích to znamená místo, kde jsou lidé shromažďováni ke společnému přebýváni,
koncentrováni, ale už se neříká, proč tomu tak bylo. Dnes víme – a musíme to stále znovu
připomínat - že to byla místa plánovaného a hromadného vraždění. Vraždění jednak odpůrců
totalitního režimu, jednak lidí, kteří podle názoru mocných nepatřili do lidské společnosti.
V tom se ukazuje zrůdnost totalitní moci, která si přisvojila právo rozhodovat o tom, kdo má a
kdo nemá právo na život. Tato moc byla jistě osobní, ztělesněná v konkrétních lidech, vůdcích a
mučitelích, kteří mají konkrétní jména a odpovědnost a kteří by měli být potrestáni. Jde ale také
o to, čemu se někdy říká struktury hříchu, totiž to, že sama podoba společnosti je zlá a vede k
neosobnímu zlu.
Dělba práce, jeden z velkých vynálezů člověka, se stala něčím, co pomohlo zamaskovat
odpovědnost konkrétních lidí. Někdo pouze pomohl k moci hlasatelům totalitních myšlenek,
někdo jenom udával, další zatýkal, soudil, deportoval, mučil, pobízel k práci, hlídal a nakonec
popravoval. Někdo jenom schvaloval, někdo jenom mlčel. Každý přispěl svým malým dílem,
aby nakonec vznikl kolos zla. Dokonce se dělo ještě něco horšího, jako součást této hierarchie
zla byly v různé míře násilím použity i samotné oběti. Jeden odsouzenec na smrt měl hlídat
druhého.
Žijeme v době, kdy máme ohromné množství informací o minulosti. Žádná generace v lidských
dějinách jich neměla tolik. Tím je pro nás ovšem stále těžší se v nich orientovat, odlišit podstatné
od marginálních, fakta od mystifikací.
Potřebujeme zachovat svědectví
Proto stále více vidíme, jak důležité je zachovat svědectví o minulosti, všechny prameny,
písemné, ústní, každý záznam a každý artefakt, aby minulost nezmizela. Na to je třeba vynaložit
prostředky. Ne pro uspokojení zvědavosti, ne proto, že existují odborníci, pro které je to jejich
práce, ale protože minulost ve skutečnosti trvá v přítomnosti, stejně jako jsou staré letokruhy
stále uvnitř stromu. Když nebudeme minulost znát, bude nás ovládat. Vidíme, že čím je nám
minulost bližší, tím jsou silnější snahy její zkoumání omezit. Dokud žijí lidé, kteří zločiny
spáchali, spolupracovali na nich nebo k nim mlčeli, je každé odkrývání pravdy nepříjemné. Proto
ti, kteří by se měli bát nejvíce, se snažili vždy stopy svých zločinů zničit. Neodkáží to, ty zločiny
byly příliš velké a krev zabitých volá příliš hlasitě. Je třeba ukázat, že nejde o cosi mrtvého, ale o
příběhy konkrétních lidí, kteří skutečně žili a mají s námi společné i to, že nás každého může
potkat tentýž osud.
Koncentračním táborem Flossenbürg prošlo kolem statisíce lidí a zemřelo jich tam asi třicet tisíc.
Byli tu Poláci, obyvatelé Sovětského svazu, Maďarska, Německa, Francie, Československa,
Itálie, Jugoslávie a dalších zemí.
Kdo je asociální?
Jak se dozvídáme z historických pramenů, byl tábor určen pro údajné "kriminální" a "asociální"
vězně. Skutečně se tu vyskytovali i zločinci. Ti, jak bylo pro totalitní režim příznačné, však byli
považováni za méně nebezpečné, než političtí vězni. Totalitní moc věřila více zločincům a
pověřovala je v táboře různými funkcemi. Zločinec zločinci totiž snadno porozumí.
Jedním z těch, kdo zemřeli v koncentračním táboře Flossenbürg, byl německý evangelický
teolog Dietrich Bonhoeffer. Bylo to 9. dubna 1945, několik dní před koncem války. Tento muž
napsal o svobodě: „Proměna divná. Své silné, k činům určené ruce / spoutány máš. A naprosto
bezmocen, opuštěn, vidíš / konec svých činů. Vydechneš tedy a s důvěrou, tiše / v silnější ruce
svěříš své dílo a spokojen staneš. / Na chvilku, na malý záblesk ses blaženě svobody dotkl, / pak
jsi jí odevzdal Bohu, aby ji dovršil slavně.“
To je jeho odkaz a odkaz dalších, kteří trpěli na tomto a jiných místech. To, co už nemohli
vykonat oni, předali do dalších rukou. Udělali, co bylo možné, s důvěrou, že jejich poslání bude
pokračovat. A my můžeme říci, že nás to zavazuje.
Když slyšíme název koncentrační tábor, vidíme hned, jak toto označení zatemňuje minulost. V
mnoha jazycích to znamená místo, kde jsou lidé shromažďováni ke společnému přebýváni,
koncentrováni, ale už se neříká, proč tomu tak bylo. Dnes víme – a musíme to stále znovu
připomínat - že to byla místa plánovaného a hromadného vraždění. Vraždění jednak odpůrců
totalitního režimu, jednak lidí, kteří podle názoru mocných nepatřili do lidské společnosti.
V tom se ukazuje zrůdnost totalitní moci, která si přisvojila právo rozhodovat o tom, kdo má a
kdo nemá právo na život. Tato moc byla jistě osobní, ztělesněná v konkrétních lidech, vůdcích a
mučitelích, kteří mají konkrétní jména a odpovědnost a kteří by měli být potrestáni. Jde ale také
o to, čemu se někdy říká struktury hříchu, totiž to, že sama podoba společnosti je zlá a vede k
neosobnímu zlu.
Dělba práce, jeden z velkých vynálezů člověka, se stala něčím, co pomohlo zamaskovat
odpovědnost konkrétních lidí. Někdo pouze pomohl k moci hlasatelům totalitních myšlenek,
někdo jenom udával, další zatýkal, soudil, deportoval, mučil, pobízel k práci, hlídal a nakonec
popravoval. Někdo jenom schvaloval, někdo jenom mlčel. Každý přispěl svým malým dílem,
aby nakonec vznikl kolos zla. Dokonce se dělo ještě něco horšího, jako součást této hierarchie
zla byly v různé míře násilím použity i samotné oběti. Jeden odsouzenec na smrt měl hlídat
druhého.
Žijeme v době, kdy máme ohromné množství informací o minulosti. Žádná generace v lidských
dějinách jich neměla tolik. Tím je pro nás ovšem stále těžší se v nich orientovat, odlišit podstatné
od marginálních, fakta od mystifikací.
Potřebujeme zachovat svědectví
Proto stále více vidíme, jak důležité je zachovat svědectví o minulosti, všechny prameny,
písemné, ústní, každý záznam a každý artefakt, aby minulost nezmizela. Na to je třeba vynaložit
prostředky. Ne pro uspokojení zvědavosti, ne proto, že existují odborníci, pro které je to jejich
práce, ale protože minulost ve skutečnosti trvá v přítomnosti, stejně jako jsou staré letokruhy
stále uvnitř stromu. Když nebudeme minulost znát, bude nás ovládat. Vidíme, že čím je nám
minulost bližší, tím jsou silnější snahy její zkoumání omezit. Dokud žijí lidé, kteří zločiny
spáchali, spolupracovali na nich nebo k nim mlčeli, je každé odkrývání pravdy nepříjemné. Proto
ti, kteří by se měli bát nejvíce, se snažili vždy stopy svých zločinů zničit. Neodkáží to, ty zločiny
byly příliš velké a krev zabitých volá příliš hlasitě. Je třeba ukázat, že nejde o cosi mrtvého, ale o
příběhy konkrétních lidí, kteří skutečně žili a mají s námi společné i to, že nás každého může
potkat tentýž osud.
Koncentračním táborem Flossenbürg prošlo kolem statisíce lidí a zemřelo jich tam asi třicet tisíc.
Byli tu Poláci, obyvatelé Sovětského svazu, Maďarska, Německa, Francie, Československa,
Itálie, Jugoslávie a dalších zemí.
Kdo je asociální?
Jak se dozvídáme z historických pramenů, byl tábor určen pro údajné "kriminální" a "asociální"
vězně. Skutečně se tu vyskytovali i zločinci. Ti, jak bylo pro totalitní režim příznačné, však byli
považováni za méně nebezpečné, než političtí vězni. Totalitní moc věřila více zločincům a
pověřovala je v táboře různými funkcemi. Zločinec zločinci totiž snadno porozumí.
Jedním z těch, kdo zemřeli v koncentračním táboře Flossenbürg, byl německý evangelický
teolog Dietrich Bonhoeffer. Bylo to 9. dubna 1945, několik dní před koncem války. Tento muž
napsal o svobodě: „Proměna divná. Své silné, k činům určené ruce / spoutány máš. A naprosto
bezmocen, opuštěn, vidíš / konec svých činů. Vydechneš tedy a s důvěrou, tiše / v silnější ruce
svěříš své dílo a spokojen staneš. / Na chvilku, na malý záblesk ses blaženě svobody dotkl, / pak
jsi jí odevzdal Bohu, aby ji dovršil slavně.“
To je jeho odkaz a odkaz dalších, kteří trpěli na tomto a jiných místech. To, co už nemohli
vykonat oni, předali do dalších rukou. Udělali, co bylo možné, s důvěrou, že jejich poslání bude
pokračovat. A my můžeme říci, že nás to zavazuje.