Včera uplynulo 65 let od dne, kdy byla po zinscenovaném politickém procesu popravena JUDr. Milada Horáková. Připomínku jedné z nejzrůdnějších justičních vražd v dějinách komunistické totality ve střední Evropě nelze pominout – riziko ztráty historické paměti, pilně podporované Gottwaldovými pohrobky, je příliš velké.

Manipulace s fakty je přitom vzhledem k současné dostupnosti informací spíše menším nebezpečím. Zhoubnou snětí, jejíž bujení může skutečně ohrožovat náš smysl pro (ne)lidskost, je snaho o „reinterpretaci“ Miladina procesu; tendence zasadit brutální rozsudek do dobového kontextu a tím ho ne-li legitimovat, pak alespoň vysvětlit. Neboť co lze vysvětlit, lze pochopit.

Takové pokusy musíme se vší důsledností odmítnout. Snaha odosobnit příběh Milady Horákové, uvažovat o její vraždě jako o průvodním jevu dramatického vymezování sfér vlivu v poválečné střední Evropě, není snahou po objektivním historickém odstupu, jak je nám někdy sugerováno. Je cestou do pekel. Cestou po níž dojdeme až k branám Osvětimi, až na hranice Lidic a Ležáků, až k hromadným hrobům v Sudetech.

I všechna tato zvěrstva pak můžeme při pozoruhodně zvráceném pojetí Hegelovy dějinnosti jako společenského samopohybu omluvit. Vulgární interpretací dějinného vývoje coby zákonitého procesu, v němž je jednotlivec buď kolečkem v soukolí, nebo zrnem, jež bude semleto, je nám učiněna lákavá nabídka beztrestnosti. Alibistické vyvázání z odpovědnosti vůči vlastnímu lidství.

Tomuto šálení musíme odolat. Odmítnout nelidský kontext, ne jej použít k ospravedlnění nelidského jednání. Připustit, že smysl dějin stejně jako smysl lidského života není a priori dán a naší rolí není ho poznat a naplnit. Smysl individuální historii i společenským dějinám můžeme jedině vtisknout. Den co den ho každým svým činem utvářet. Smysl je něco, co se průběžně děje.

Právě v letošním roce 600. výročí upálení Mistra Jana Husa se nabízí úvaha o ceně individuálního protestu proti domnělé objektivní nutnosti, o ceně věrnosti vlastnímu přesvědčení a svědomí. Aniž bych chtěl konstruovat laciné a současně trochu krkolomné analogie, nelze nevidět, že Husův životní příběh (který za šest století, kdy je znovu a znovu interpretován, získal řadu znaků mýtu) a osud prvorepublikové právničky, feministky a političky, je příběhem téhož dramatu. Dramatu jednotlivce postaveného doprostřed rozjeté mašinérie moci.

Milada Horáková tušila, že po únorovém komunistickém puči se právo a ústavnost stávají v Československu prázdnými pojmy. Jako politička i právnička měla možnost odhadnout nebezpečnost nastupující diktatury (ačkoli realita nakonec všechny obavy předčila). Přesto nevyužila možnosti odejít z Československa, která se jí v roce 1948 nabízela. Během procesu nepřistoupila na vynucený scénář, trvala na svých výpovědích. Po odsouzení odmítla podat žádost o milost.

Je opravdu tak nemístné hledat paralely mezi těmito dvěma příběhy? Není Husův boj víc bojem za právo na nadřazenost svědomí před doktrínou, než úzce náboženským sporem? Nemá heroický zápas Milady Horákové stejný přesah; nahlížíme legitimně její odkaz, zredukujeme-li ho na střet dvou politických koncepcí?

V odkazu Milady Horákové se dotýkáme především tohoto obecného principu. Moci bezmocných, síly slabých. Těch, kteří vítězí svou porážkou. Jde o jeden z nejstarších archetypů, o paradox, který stojí v centru řady náboženství a duchovních směrů; reflektuje jej literatura i filosofie.

Smrt JUDr. Milady Horákové nebyla zbytečná. Pomáhala spolu s obětmi dalších nevinných lidí obnažit zrůdnost totalitní moci, zdiskreditovat ji v očích těch, kteří ji mohli dát, ale také upřít legitimitu. Monstrprocesy padesátých let už navždycky doloží povahu komunistické diktatury, budou o ní navždy svědčit tak, jako svědčí koncentrační tábory o zrůdnosti nacismu. Dobový kontext, na který se dnes odvolává radikální křídlo komunistů, byl také díky Miladině oběti vysvlečen z prázdných frází o době budování socialismu, obnovy válkou zničené země, osvobození pracujícího člověka a pojmenován svými skutečnými jmény: totalita, diktatura, tyranie, zlo.

Zlo, které se pokouší samo sebe ospravedlnit zlem, ocitá se v pasti idem per idem, v bludné spirále, která je nakonec pohltí. Také díky ženě, která před 65 lety obětovala život pro věrnost demokratickým ideálům. Čest její památce.

Text byl primárně napsán pro Lidové noviny, kde také 27. 6. 2015 vyšel.