Právě dnes uplynulo 30 let od smrti básníka Jaroslava Seiferta, jediného českého nositele Nobelovy ceny za lieraturu. Tento fakt není při žádné vzpomínce na žižkovského rodáka opomenut. Celý jeho význam pro českou literaturu tak bývá někdy zkoncentrován (ale tím také zredukován) do toho jediného ocenění. Nobelova cena Seiferta katapultovala do nejvyšších pater české literatury – kam jako by za ním nikdo další nemohl.

Až z toho trochu mrazí, zvlášť při vzpomínce na jednu z nejsilnějších básní ze Seifertovy poslední sbírky Býti básníkem Pocta Vladimíru Holanovi: „Přežil jsem všechny básníky / své generace… / Všichni mi byli přáteli. / Naposled umřel Vladimír Holan. / Jak by mi nebylo úzko, / jsem sám.“

Kromě jisté analogie s posmrtným odkazem Seiferta na nebesích poskytuje tahle báseň také klíč (vím, dávno objevený) k pochopení důvodů Seifertova ocenění. Než se jej pokusím znovu připomenout, vezměme v úvahu několik okolností.

Na Nobelovu cenu byla v historii české literatury navrhována celá řada autorů; z nejznámějších: dvakrát Jaroslav Vrchlický, dvakrát Josef Svatopluk Machar, čtyřikrát Alois Jirásek (kterého ovšem Švédové pokládali za českého nacionalistu), osmkrát Otokar Březina (jehož šance snižovalo, že akademie měla k dispozici velmi mizerné překlady, pořízené z druhé ruky přes němčinu), sedmkrát Karel Čapek (každoročně v letech 1932–1938). Z mladších autorů můžeme jmenovat Bohumila Hrabala, Arnošta Lustiga nebo Milana Kunderu.

Sám Seifert byl na Nobelovu cenu za literaturu poprvé navržen už roku 1953 profesorem Albertem Pražákem, v tomto roce ji však poměrně překvapivě získal Winston Churchill za své paměti. Už to svědčí o tom, že udělování ceny se neřídí jen kritérii přísně uměleckými. Což patrně ani nikdo nepředpokládá.

Jaroslav Seifert má v roce 1953 citelně horší pozici, než bude mít zhruba o třicet let později. Nemá za sebou zralé dílo ze šedesátých let, nemá za sebou velké sbírky Morový sloup a Deštník z Piccadilly, vydané v samizdatu a exilu a nemá ještě, což je důležité, svůj podpis pod Chartou 77. Mimoto dosud žijí Nezval, Holan, Hrubín, Werich… I to má svůj vliv.

Nobelovu cenu nedostane ostatně ani v dramatickém roce 1968, kdy jej navrhne Louis Aragon (Svaz československých spisovatelů v témže roce nominuje Vladimíra Holana), ani v letech 1969, 1976, 1978 a 1979, kdy návrh opakuje věrohodnější profesor Harvardovy univerzity a Seifertův přítel Roman Jakobson. Bylo příliš brzy.

V roce 1984 už nikdo ze Seifertových vrstevníků – spisovatelů nežije. Seifert je tak nejen statečným básníkem vytlačeným totalitním režimem na samý okraj oficiální československé kultury, signatářem zásadního opozičního dokumentu, ale také posledním žijícím představitelem zcela mimořádné meziválečné generace umělců označované jako avantgarda.

Ona především dostává v osobě Jaroslava Seiferta Nobelovu cenu za literaturu! Její duch, všechno, co představovala. Zavražděný Vladislav Vančura, ideologicky zkarikovaní Jiří Wolker a Jindřich Hořejší; ultralevičáckými sekerníky z Tvorby štvaný Vítězslav Nezval, až k sebevraždě dohnaný Konstantin Biebl, poplivaní Karel Teige a František Halas, za normalizace umlčený Adolf Hoffmeister. Ti všichni v osobě Jaroslava Seiferta zdvihají Nobelovu cenu nad hlavu.

Právě Nobelova cena je tím, co Seiferta mezi členy této generační skupiny, jejichž cesty se v průběhu času podivně rozcházely a znovu sbližovaly, definitivně vrací. Mezi přátele z Unionky, Slavie, z Národní kavárny. „Všichni mi byli přáteli,“ říká přece ve své básni. Nobelova cena ho nevystřelila nikam do kosmu, kam se za ním smí jen s bolestivě zakloněnou hlavou vzhlížet. Je pevnou součástí své historické etapy, jeho dílo reflektuje dobu i vlivy, kterými na ně působili ostatní básníci jeho generace. A zaslouží si být jako takové čteno. Jaroslav Seifert není sám.