Srpen nepřináší jen výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa, ale je také připomínkou jiného velmocenského počinu Sovětského svazu. Jde o dohodu mezi SSSR a nacistickým Německem, které se podle tehdejších ministrů zahraničí obou zemí říká Pakt Ribbentrop-Molotov. Došlo k tomu 23. srpna 1939.

Jak k tomu došlo, že se nacistické Německo a Sovětský svaz tak shodly a proč je toto výročí temné?
Sovětský svaz nebyl na konci 30. let schopen uzavřít dohodu o kolektivní bezpečnosti s Británií a Francií proti nacistickému Německu. SSSR se obával německé vojenské síly a rozhodl se postupovat samostatně. Ministr zahraničí Vjačeslav Molotov začal na Stalinův popud vyjednávat od května s nacistickým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem. Jednalo se souběžně i s Británií a Francií, ale nakonec se Stalin rozhodl ve prospěch dohody s Německem. Doufal, že tak získá čas na dobudování armády.
Konečným výsledkem německo-sovětských jednání byla dohoda o neútočení, která byla podepsána v Moskvě 23. srpna za přítomnosti Stalina.
Na čem se oba státy shodly? Na tom, že na sebe obě země nezaútočí a to ani samostatně, ani ve spojení s někým jiným. Nebudou podporovat žádnou třetí moc, která by mohla napadnout druhou stranu paktu. Budou vzájemně konzultovat otázky týkající se jejich společných zájmů. Spory budou řešit pomocí arbitráže a vyjednávání. Dohoda měla platit deset let s automatickým prodloužením na dalších 5 let, pokud jedna ze stran neoznámí ukončení smlouvy jeden rok před uplynutím její platnosti.
Co by na takové smlouvě bylo špatné? Hitlerovy ambice ohledně východní Evropy byly zřejmé, právě se stupňovala krize s Polskem, která měla za týden vést k válce. Jak ukázalo dění o dva roky později, když Německo napadlo SSSR, nebyla Rudá armáda na válku skutečně zdaleka připravena. Armáda byla také oslabena čistkou mezi nejvyššími armádními činiteli na základě nesmyslných obvinění. To všechno má ale háček. Ke smlouvě byl připojen ještě tajný protokol. Ten rozdělil celou východní Evropu na německé a sovětské sféry vlivu. Polsko na východ od linie tvořené řekami Narew, Vistula a San by spadalo pod sovětskou sféru vlivu. Protokol přidělil do sovětské sféry také Litvu, Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Byla také určena polsko-německá hranice a Besarábie, tehdy náležející Rumunsku, byla přidělena sovětské sféře vlivu. V dalším tajném protokolu (podepsaném 10. ledna 1941 Friedrichem Wernerem von Schulenbergem a Molotovem) se Německo vzdalo nároků na části Litvy výměnou za sovětské zaplacení částky, na níž se obě země dohodly.
Už jen veřejně známá část protokolu vyvolala zděšení v Británii a Francii. Když pak Německo napadlo 1. září Polsko ze západu, sovětští vojáci přišli z východu 17. září a po dvou dnech se setkali s Němci poblíž Brest-Litevska. Rozdělení Polska se uskutečnilo 29. září, kdy se rozdělovací linie mezi německým a sovětským územím změnila ve prospěch Německa a přesunula se na východ k řece Bug. Sovětský svaz napadl 30. listopadu Finsko a ačkoliv se mu vojensky vedlo kvůli tvrdému odporu Finů hůře, než očekával, donutil zemi v březnu 1940 k odevzdání Karelské šíje. Lotyšsko, Litva a Estonsko byly připojeny k SSSR v srpnu 1940. Když si oba státy přišly při dělení kořisti na své, mohly se konečně pustit do sebe navzájem. Německo 22. června 1941 Sovětský svaz bez vypovězení smlouvy a vyhlášení války napadlo.
Tato událost, která už prakticky nemá živé pamětníky, je mementem pro současnost. Je ukázkou imperiálního myšlení, které nebere ohled na mezinárodní právo, na lidská práva a ani na běžnou lidskou slušnost. Můžeme pochopitelně vzít v úvahu, že tehdejší jednání proběhla nedlouho po mnichovské dohodě, která byla fatálním ústupkem Hitlerovi. Tehdy byla zřejmě poslední možnost ještě válce zabránit, nebo aspoň dosáhnout toho, že by neměla pozdější apokalyptický průběh. Británii a Francii ale přes toto selhání není možné srovnávat se stalinským SSSR, protože tehdejší politici byli – také pod tlakem svých občanů – vedeni snahou zachránit mír za každou cenu. Jenže jak řekl Winston Churchill, "rozhodovali jsme se mezi válkou a hanbou a máme hanbu i válku".
Všechny diplomatické manévry by bylo možné pochopit, protože šlo o hodně. Dohadovat se ale s nacistickým režimem o rozdělení sfér vlivu na úkor suverénních států bylo zločinné. To potvrdily i další zločiny. Jen jedním z nich bylo zavraždění polských důstojníků sovětským režimem v Katyni. Toto porcování dohodnuté s Hitlerem mělo následky až do pádu komunistického režimu, kdy se baltské státy konečně dočkaly samostatnosti a mohly se připojit k západnímu světu, kam kulturně a politicky patří.
Někdy se říká, že dnešní Rusko není Sovětský svaz. To samozřejmě není. Platí ale teze, že Sovětský svaz byl jen jedním z převleků imperialistického Ruska.
Když dnes vidíme ruskou agresi vůči Gruzii a Ukrajině a nerespektování mezinárodního práva a běžné slušnosti a ruské ukazování svalů na mezinárodním poli, máme pocit, že se staré doby vrací. Tentokrát už Moskva nemá podobného spojence, jako tomu bylo v roce 1939, ale cynismus ohledně mezinárodních vztahů je stejný. V současnosti je patrné, že vedení v Moskvě si Pakt Ribbentrop Molotov nerado připomíná a zmínky o něm považuje za přepisování historie a je dokonce schopné takovou kritiku trestat. Jistě tam vědí, proč to dělají.