Na pozvání královské rodiny jsem v minulých dnech se svými spolupracovníky z Ministerstva kultury, Národního muzea a Národního památkového ústavu navštívil Bhútán – „Zemi hřmícího draka“.

Bhútán, tento rozlohou nevelký stát v srdci Himalájí je od nás vzdálen vzdušnou čarou nějakých sedm tisíc kilometrů. Na první pohled exotika, ale při bližším zkoumání najde člověk řadu paralel, které mohou být pro nás, obyvatele srdce Evropy, velmi inspirativní.
Bhútán se rozkládá mezi Tibetem na severu a Indií na jihu. Severní hranici tvoří himálajské sedmitisícovky, vytvářející nejen nádhernou přírodní scenérii, ale i přirozenou bariéru, která zemi chrání před osudem čínským komunistickým režimem již desítky let okupovaného sousedního Tibetu. Zatímco na severu lze v lese zahlédnout tygra či sněžného leoparda, na jihu se rozkládá subtropický prales se svými četnými obyvateli z říše fauny a flory, včetně indických slonů a nosorožců. Právě zde se nabízí další rozšíření již stávající spolupráce s naším Národním muzeem, což bylo i předmětem našich jednání.
Co mě ale nejvíce oslovilo, jsou lidé, kteří tuto nádhernou zemi obývají. Je jich sice pouze něco málo přes sedm set tisíc, ale mají v sobě neuvěřitelnou vnitřní sílu, která jim pomáhá udržovat si i v dnešním globalizovaném světě svoji silnou identitu a kulturu. Ve velké většině chodí ženy, muži i děti oblečeni v tradičních krojích. Žijí v domech, které si stále uchovávají svou architektonickou jedinečnost a bohatý dekor, takže hned ani nevíte, zda se nacházíte v rekonstruované budově z 18. století nebo v domě teprve deset let starém. Péče o kulturní památky a případná spolupráce s českými odborníky byla i dalším tématem rozhovorů, které jsme s kolegy z Národního památkového ústavu a Národního muzea s bhútánskými partnery vedli.
Politickým systémem je konstituční monarchie s dvoukomorovým parlamentem. Dějiny postupného etablování Bhútánu sahají do 17. století, ale až v roce 1907 došlo ke sjednocení království pod prvním dědičným králem, jehož v pořadí pátý potomek, Jigme Khesar Namgyel Wangchuck, je od roku 2006 dnešní hlavou státu. Státní budovy, které jsme navštívili, propojují autority civilní i duchovní. V jedné části sídlí např. guvernér a v její druhé části je buddhistický klášter. K lámaistickému buddhismu se zde hlásí převážná část obyvatelstva. Na řadě míst jsme proto na uvítanou dostali kolem krku stejný bílý šál - znamení přátelství a požehnání, který dává i tibetský dalajláma, jenž je i v Bhútánu ctěn jako významná duchovní autorita. Množství menších i větších chrámů a klášterů, postavených často na těžko přístupných místech ve vysokých horách, tvoří neodmyslitelný kolorit země, která se nejen hlásí, ale i žije duchem Buddhovy tolerance ke všemu živému, takže třeba na silnici nejsou výjimkou pasoucí se krávy, nebo uprostřed ulice odpočívající psi.
Otec současného krále, který před jedenácti roky předal trůn svému synovi, se rozhodl přetvořit do té doby absolutní monarchii v parlamentní demokracii a vytvořit koncept „Hrubého národního štěstí“ jako politického směru, který nebude usilovat pouze o ekonomický růst, ale bude k rozvoji země přistupovat holisticky. Centrum pro studium Bhútánu určilo devět základních indikátorů štěstí, mezi něž patří psychická pohoda; zdraví a životní prostředí; vzdělanost; rovnováha ve využívání volného a pracovního času; kvalita vztahů; kultura; dobrá vláda a fungující stát. Při setkání s řadou členů bhútánské vlády bylo právě toto centrálním bodem našich debat a výměny zkušeností.
Dobrý a moudrý panovník tedy nepatří jen do pohádek. Bhútánci takového mají, váží si ho a toto propojení mezi vedením státu a jeho občany lze vnímat na každém kroku. Kvalitu života prostě nelze přepočítávat jen na peníze. Jsou i jiné hodnoty, bez nichž není společnost zdravá. Kéž by tato bhútánská zkušenost už brzy přeskočila až k nám.