Je smutné, že se v dnešním Rusku najdou lidé, kteří stále nechápou trauma, jaké pro občany Československa znamenala okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Nebylo to trauma jen pro nějaké údajné „revanšistické síly“, ale také pro mnoho komunistů. Tím spíše pro demokraty.

Výsledkem srpnové invaze v roce 1968 bylo instalování zkostnatělého režimu, který tu dvacet let dusil jakýkoli pokus o změnu. Legitimita režimu stála a padala s Moskvou a jakmile i tam pochopili, že bez nějakých změn své impérium už nezachrání, nastaly pro normalizátory zlé časy. Konec pak přišel rychle. Přesto si i dnes někteří lidé myslí, nebo to aspoň předstírají, že tehdejší Československo bylo „zachráněno“ před uchvácením kapitalistickým Západem.
Dovede si někdo představit, že by dnes někdo v Německu chválil okupaci Československa v roce 1939? Že by používal argumenty, že nás Hitler vlastně zachránil před bolševismem, nebo že jsme se jen vrátili tam, kam jsme vždycky patřili? Tak v době Protektorátu argumentovali ti, kteří s tehdejším režimem kolaborovali.
Němci se se svou minulostí vyrovnali, jak to bylo možné. V zemi, kde tolik mužů bojovalo v nespravedlivé válce a tolik občanů režim podporovalo, to muselo být hořké. Porážka nacismu byla ale tak zdrcující, že bylo nutné začít od této nuly a vydat se jiným směrem. Ačkoliv se samozřejmě i tam najdou nostalgici, kteří vzpomínají na staré časy, kdy byl údajně pořádek a vládla silná ruka, jsou to lidé a hnutí na okraji společnosti. Jejich hlas pochopitelně v dobách různých krizí ožívá.
Komunismus ale nepadl v nějaké velké prohrané válce, ale zhroutil se kvůli své vlastní neschopnosti. Proto jsme nebyli svědky nějaké obdoby Norimberského procesu. Komunistický režim také trval déle, takže se s ním zapletlo mnohem více lidí. Někteří z těch, co ho budovali a sami se podíleli na represích po uchopení moci, se potom ocitli na druhé straně proti němu. Každý lidský osud musíme posuzovat individuálně.
Že je v současném Rusku možné, aby někdo publikoval materiál, kde se okupace z roku 1968 líčí jako záchrana, je ale skutečná drzost a současně varování. Vojáci, kteří se tehdy na invazi podíleli a dodnes žijí, by také chtěli mít pocit, že jsou veteráni a podíleli se na něčem dobrém. Jenže nepodíleli.
Jestliže se dnešní vedení Ruska slovy od tehdejších událostí distancuje, bylo by dobré, aby nepokračovalo v imperialistické politice expanze, nedívalo se na to, jak využít ve svůj prospěch ruské menšiny v nějakém „blízkém zahraničí“ a neprovozovalo hybridní válku na východní Ukrajině. Stejně tak mu těžko můžeme věřit pouhá slova, když vidíme snahu zasahovat skrytou propagandou do voleb a referend na Západě.
Kritizovat minulost, když se na ní dnešní vládci nepodíleli, je snadné. Jenže pokud byl sám ruský prezident příslušníkem KGB a podobnými lidmi se obklopuje, pokud nesmíme svobodně bádat v ruských archivech o naší vlastní historii, do které sovětský režim významně zasáhl, je na místě velká opatrnost.
Dnes už není vždycky třeba dělat okázalé noční přepady za nasazení vojsk. Ovládnout cizí zemi lze i ekonomicky a propagandou a za pomocí místních agentů a sympatizantů. Lze využít lidské slabosti, problémů, ctižádosti.
Prezident Zeman se během současné návštěvy Ruska vyslovil proti falšování historie. Přesně to se tu čtyřicet let dělalo a není důvod v tom pokračovat. Falšováním historie ale není mlčet o popravách a věznění v 50. letech a o ničení životů za takzvané normalizace, ve skutečnosti nenormalizace. Falšováním historie by bylo popírat podíl na zločinech, které tu od roku 1939 až do roku 1989 měli naši vlastní lidé.
S historií se nevyrovnáme, dokud budou trvat lži o ní a věci nebudou přesně pojmenovány. Máme to o to těžší, že se s ní musíme vyrovnat sami a žádná demokratická mocnost nás tu nepovede za ruku a nebude nás k tomu nutit. Jak si to uděláme, takové to budeme mít.