Výročí komunistického převratu v únoru roku 1948 opravdu není něco, co bychom měli slavit. To je třeba přenechat těm, kterým se stýská po období národního ponížení a nesvobody.
Přesto se podařilo do hlavy mnoha lidí dostat jakousi falešnou mytologii, která dodnes přežívá a v tom je nebezpečná. Známe ty nepravdy asi všichni. Například se za vzor dává, jak jsme si dokázali střežit své hranice a pomine se, že je režim střežil před svými vlastními občany, aby se nedostali ven. Mohli by tam vidět věci, které nezapadaly do oficiální propagandy, nebo tam třeba i zůstat.

Vzpomíná se na silný průmysl a údajnou soběstačnost a nedodá se, že malá země nemusela produkovat tolik oceli, když její slavné okamžiky jsou spojené především s myšlením. Pokud u nás něco vzniklo, nebylo to díky komunistické straně, ale jí navzdory. Je smutné si uvědomit, kolik dobrých projektů skončilo pod stolem, protože na tom přece pracují jiné soudruzi v RVHP. O kolik nadaných lidí jsme přišli po roce 1948 a 1968, protože odešli pryč? Přišli jsme i o jejich děti, které by dnes byly dospělé a mohly něco vykonat teď a tady.
Stejně tak byly zmařeny životy lidí popravených, postižených ztrátou zdraví, zničena životní dráha a energie talentů, které se nesměly rozvinout. Údajná soběstačnost znamenala závislost na sovětské ropě a přítomnost desetitisíců sovětských vojáků na našem území. Stačí se podívat, kde vedla dělicí čára mezi vyspělým a zaostalým světem a víme hned, že v Evropě to byla železná opona. Ta nevznikla nějakým oboustranným úsilím nebo nějakou historickou nutností. Byla vybudována z jedné strany a to té východní.
Jak se u nás mohl dostat k moci režim, který ublížil tolika lidem? Bylo to pod vnějším tlakem, kterému jsme ale nečelili tak, jak jsme mohli. Nebýt neštěstí první světové války, nebyla by ta druhá. Nevznikl by bolševický režim, který využil příležitost expandovat, jakmile mu to porážka nacistického Německa dovolila.
Nesvoboda nepřichází najednou, její nástup je možno poznat z mnoha příznaků. Mnohdy dokonce ti, kdo plánují druhé zotročit, ani mnoho ze svých plánů netají. Netajil se s nimi Adolf Hitler, netajili se s nimi ruští a čeští bolševici. Navenek ale dokázali, když se jim to hodilo, vzít na sebe oblek a nasadit úsměv, takže to vypadalo, že vlastně jen trochu přehánějí. Skutečné úmysly pak zahalili do kouřové clony velkých slov, jako je spravedlnost, národ a blaho pro všechny. K tomu všemu napomohla i naivita těch, kteří si mysleli, že přece predátora nakonec nějak zvládnou, že se jim nevymkne z rukou, že se všechno časem zmírní. Málokdy se to stalo. U nás rozhodně ne.
Že se dostáváme do područí SSSR, jeho totalitní strany a tajné policie, bylo patrné už během druhé světové války. Po ní už u nás byly zrušeny některé demokratické principy, jako byla volná soutěž politických stran, nezávislost soudů a presumpce neviny. Ti, kdo usilovali o převrat, si dlouho předem a pečlivě krok za krokem připravovali půdu, takže nemohli být zaskočeni vývojem situace. Ovládli pozice v armádě a policii, vytvořili si vlastní ozbrojenou složku Lidových milicí a propagandou zesměšňovali demokratické síly. Vyšetřování a zatýkání se objevilo už před 25. únorem 1948.
Jakmile se komunisté chopili moci i formálně, mohli své dílo velmi rychle dokončit.
Ovocem každé totality je lámání charakterů a snaha učinit z každého člověka do určité míry spoluviníka, což oslabuje vůli k odporu. Obyvatelé této země sdíleli osud mnoha jiných národů, ale to ještě neznamená, že by výsledky byly méně děsivé. Velká hospodářská krize poznamenala polovinu života první republiky. Soužití s německým obyvatelstvem skončilo katastrofou a mnichovským traumatem. Mnichov 1938 byl jednou ze zkušeností, která kompromitovala vztah mnoha obyvatel k západním demokraciím, která přetrvala i v době, kdy to nebylo na místě. Místo toho se mnozí obrátili k Sovětskému svazu a přehlédli, že tento stát, mnohem horší varianta a převlek imperialistického Ruska, se choval nejen krutě k občanům jiných zemí, ale také ke svým vlastním. Pohádka zvítězila nad realistickým viděním.
V českých zemích dostala KSČ v roce 1946 43,25 procenta hlasů, na Moravě a ve Slezsku 34,46. Stačilo to na 31 procent mandátů a dost silnou pozici na to, aby se už volby hodné toho jména u nás dalších čtyřicet let nekonaly vůbec. Slovo volby totiž znamenají, že člověk může volit, tedy vybrat si, což při jednotné kandidátce takzvané Národní fronty nedává žádný smysl.
Získali jsme zkušenost, že semknutá menšina, je-li dostatečně velká a má vůli k moci, může nakonec ovládnout všechny.
Přitom kdo chtěl, tak vědět mohl. Mnozí ale nechtěli.
Žijeme v době, kdy lidem přestává vadit, že se někdo aktivně podílel na budování totality. Objevuje se názor, že tehdy „nebylo všechno špatné“. Jiní soudí, že všichni ohnuli hřbet. Zažil se styl argumentace zvaný „a vy zase bijete černochy“, tedy když se na jakoukoli kritiku totalitních manýrů řekne, co všechno prováděli agenti CIA a vojensko-průmyslový komplex a váleční štváči v USA. Evropská unie se pak označuje za novou Třetí říši, jako by snad Unie budovala vyhlazovací tábory a začala světovou válku a byla místem chudoby a útlaku. Lidé věří proruským webům a jejich hybridní propagandě. K důvěryhodnosti jim stačí, že vidí někde v popisku napsáno „nezávislý“ a „necenzurovaný“ a sdělení, o čem všem takzvaný mainstream údajně mlčí. Oponenti jsou havloidi, sluníčkáři, lepšolidi, dobroserové, eurohujeři, zaprodanci Sorose, vítači uprchlíků a muslimofilové, dokonce současně neomarxisté a fanatičtí antikomunisté. Zmatená mysl je schopna věřit i věcem, které se současně vylučují. Opět tu máme zaprodance a samozvance a proti „nikým nezvoleným elitám“ se horlí jak za časů Kulturní revoluce v Číně, nebo za řádění Rudých Khmerů v Kambodži. (Má brýle, zřejmě je to nepracující příživník a intelektuál.) Voliči už neodevzdávají svůj hlas dokonce ani s pochopitelným ohledem na to, kdo aspoň sdílí jejich skupinový zájem, ale touží ponížit protivníka. Množí se anonymní výpady a vyhrožování. Demokracie prý nefunguje, všichni politici jsou zkorumpovaní, takže je jedno, kdo bude zvolen, popřípadě se hlásá, že volby jsou zbytečné, protože kdyby mohly něco změnit, dávno by je „oni“ zrušili.
V tom všem žijeme pořád ještě v poúnorové době. Jaro ovšem samo od sebe přijde jen jako roční období. Pro život společnosti to neplatí. Postoj demokrata nesmí připomínat fňukání dítěte a hledání, kde je nějaký silnější bratr, který si to s velkým zlým klukem vyřídí za nás. Prostě jdeme pořád dál, protože je to správné. Člověk se rodí svobodný a má právo usilovat o štěstí a to navzdory všem, kterým se to nelíbí.