Velikonoční poselství o smíření a o životě, který je silnější než smrt a o lásce, která je silnější než nenávist, pokračuje stále na své pouti dějinami.

Začátek křesťanských velikonočních a židovských pesachových svátků připadá v letošním roce na poslední březnový víkend. Základem Pesachu i Velikonoc je poselství svobody, do které Mojžíš kdysi převedl svůj národ z egyptského otroctví a později pak Ježíš svou smrtí na golgotském kříži člověka vykoupil. Centrální myšlenka velikonočních svátků ukazuje směr k osvobození člověka z různých druhů závislostí a nesvobody.

Když jsem zmínil ten původní pesachový svátek, vezměme si jen, jak hluboká a inspirující myšlenka je v něm skryta třeba i pro naši současnost. Už bezmála 30 let se horko-těžko vymaňujeme z dědictví své totalitní minulosti. Je pravda, že naše země za ty tři desítky let úžasně rozkvetla do krásy. V rámci Evropy dnes už nejen jezdíme, ale i létáme bez cestovního pasu. Stýkáme se s kým chceme, čteme, co chceme, obchody jsou plné věcí, o kterých se nám v minulosti ani nesnilo. Předvánoční fronty na banány a mandarinky či dokonce i na toaletní papíry patří nenávratně minulosti. Ale přiznejme si upřímně, jestli se přece jenom toho čerstvého vzduchu trochu nebojíme. Jestli se nám po tom zápecnickém životě za plotem, který nás izoloval od svobodného světa, trochu nestýská. A to je právě ono. Mentalita nesvobodných lidí, navyklých, že někdo tam nahoře vydává příkazy a nařizuje, kam se smí a kam už ne, nevyvětrá z mysli tak snadno, jako zatuchlý vzduch z nevětrané místnosti.

A tady se vracím k Mojžíšovi a lidu, který vedl z otroctví ke svobodě. Všimněme si, že po těch čtyřiceti letech, kdy Židé putovali pouští, už do Zaslíbené země generace otroků nevstoupila. Vstoupili tam až lidé, kteří se již nenarodili jako otroci faraónů, ale jako děti lidí schopných vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Že je to docela zajímavá paralela s tím naším dějinným vývojem a s tou naší poutí ke svobodě, co říkáte?

A to je jenom jeden z mnoha možných pohledů. Různost pojímání velikonoční myšlenky rozhodně není na závadu. Naopak, je velice zajímavé sledovat, jak rozličným způsobem se Velikonoce zapsaly do duchovně-kulturní tváře tolika zemí a nejrůznějších koutů světa. Je pravda, že u nás Velikonoce nedosáhly tak všeobecné popularity jako Vánoce, ale na druhé straně pro lidi, kteří aktivněji prožívají křesťanský nebo židovský kalendář, zůstávají i u nás velikonoční a pesachové svátky základem jejich náboženského života.

Tak jako žádná lidská idea, nebyly ani Velikonoce v dějinách ušetřeny zneužití a překroucení svého duchovního poselství. Kolikrát docházelo právě v okruhu velikonočních svátků k pogromům ze strany křesťanské většiny proti židovské menšině. V době Druhé světové války fanatičtí nacisté pravidelně na Velký pátek v koncentračním táboře Dachau ukřižovali vybrané kněze. Dodnes se ještě můžeme u méně informovaných lidí setkat se zbytky této nenávistné mentality, že „Židé nám ukřižovali Krista Pána“. Bohu díky nemají již tyto a podobné scestné názory v dnešní křesťanské teologii svou oporu.

Velikonoční poselství o smíření a o životě, který je silnější než smrt a o lásce, která je silnější než nenávist, jde stále na své pouti dějinami. Lze si jen přát, aby dokázalo silou a autentičností své výpovědi kultivovat lidská srdce připravená jej zaslechnout ať už v katolických nebo pravoslavných chrámech, protestantských sborech nebo židovských synagogách všech kontinentů.

Upraveno podle mého příspěvku pro ČRo 6 z 3. 4. 2008