Dne 8. května si připomínáme Den vítězství. V dobách minulého režimu jsme celé roky jako konec II. světové války slavili den 9. května. Bylo to kvůli tomu, že tak to bylo zvykem v Sovětském svazu a tento den jsme přijali do kalendáře podle jeho vzoru. Proč dnes slavíme už o den dříve?

Datum 8. května nás spojuje s těmi zeměmi světa, které za okamžik vítězství v Evropě považují 8. května 1945, kdy admirál Doenitz v rozhlasovém projevu vyzval ke kapitulaci však německých jednotek. To je považováno za rozhodný okamžik porážky, ačkoliv k osvobození různých míst došlo někdy později a válka v Pacifiku trvalá až do japonské kapitulace 2. září 1945.
Porážka nacistického režimu znamenala konec jedné kruté totality a v Evropě konec zatím nejhorší války v dějinách: Je nesporné, že vítězství bylo dílem všech spojenců na Západě i na Východě. Jako symbolické můžeme vidět, že území dnešní České republiky bylo osvobozeno na západě americkou armádou a východní část a Praha Rudou armádou.
Ačkoliv se dnes někdy mluví o přepisování historie, je to fakt, který nikdo soudný nikdy nepopíral. To, co se někdy nazývá přepisováním historie, je pouze připomenutím některých okolností, o kterých se po desítky let bývalého režimu nesmělo mluvit a o kterých se později mluvilo častěji prostě proto, že nebyly známy. V povědomí přesto zůstala skutečnost, že do Prahy mohli vstoupit američtí vojáci ještě dříve než sovětské síly, kdyby se nezastavili na předem dohodnuté linii. Jestli by to něco změnilo na dalším směřování naší země, nemůžeme vědět. Můžeme jenom litovat, že jsme sice byli osvobození od nacismu, ale neznamenalo to pro nás úplnou svobodu.
Po skončení války nastalo období necelých tří let, kdy byla demokracie omezena, politické strany byly seskupeny v Národní frontě a zesílil vliv komunistů, kteří se pokoušeli stále více ovládat stát. To všechno nakonec vedlo ke komunistickému převratu v roce 1948. Nemůžeme zapomenout na to, že zatímco lidé oslavovali, příslušníci sovětské NKVD se dali do vyhledávání a zatýkání někdejších exulantů ze Sovětského svazu a ti pak byli odvlečeni do sovětských koncentračních táborů. Příslušníci této emigrace byli přitom lidé, kteří už od 20. let dostali československé občanství, takže je můžeme právem označit za naše první oběti přicházející totality.
Účtování s kolaboranty na sebe vzalo někdy podobu msty. Nebyl žádný důvod, proč uvěznit protektorátního prezidenta Háchu, který už byl vážně nemocný a nejspíš ani příliš nevnímal, co se děje. Zatčen a odsouzen byl i prvorepublikový politik Rudolf Beran, poslední předseda československé vlády před okupací a několik týdnů premiér protektorátní vlády. Poprvé ho odsoudili už nacisté a podruhé pak Národní soud, který mu udělil trest dvaceti let žaláře. Věznění nacisty a kontakty s odbojem nebyly nic platné, protože nastala doba hledání obětních beránků.
Smutným momentem je, že po únoru 1948 došlo k perzekuci příslušníků zahraničního odboje, například našich pilotů z Anglie, ale dokonce i těch, co bojovali na východní frontě.
Milada Horáková byla nacisty vězněna na Pankráci, v Terezíně a Německu. Komunisté ji popravili. Arcibiskup Josef Beran byl v koncentračním táboře v Dachau a poúnorový režim ho na celé roky internoval a vystavil naprosté izolaci a nakonec donutil odejít do exilu. Litoměřický biskup Štěpán Trochta byl také v Dachau a komunistický režim ho odsoudil na pětadvacet let komunistického žaláře, z kterých si odseděl sedm.
Generál Heliodor Píka, který s Ludvíkem Svobodou vytvořil naši vojenskou jednotku v Buzuluku, byl popraven 21. června 1949. Zatčen a držen ve vazbě byl i generál Ludvík Svoboda, který po propuštění pracoval v JZD. To je jen několik známých případů, ale je celá řada neznámých obětí. Něco takového se nedá vysvětlit jen nějakým „duchem studené války“, ale cílenou likvidací kohokoli, kdo by totalitě mohl klást odpor.
To všechno nám připomíná, že žádné vítězství není dokonalé a ani samozřejmé a trvalé a abychom dostáli odkazu těch, co bojovali a také těch co padli za naši svobodu. Musíme si to stále připomínat.