Dne 27. června 1950 byla popravena Milada Horáková (1901 – 1950), jediná žena, kterou u nás komunistický režim popravil z politických důvodů. Její osud ukazuje, koho považovali noví vládci za nebezpečí. Byli to vlastenci a demokraté a často lidé, kteří už předtím byli pronásledování za nacistické okupace.

V posledním dopise psaném tři hodiny před popravou Milada Horáková napsala: „Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné a přece počítám už jen minuty. Není to tak zlé, jen o vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní. Mám vás tolik ráda a taková láska se přece nemže rozplynout.“
Její dopisy blízkým ale nebyly celých čtyřicet let předány. I to by připadalo mocným nebezpečné.
Milada Horáková byla od počátku stoupenkyní Masarykových ideálů a zabývala se tématem zrovnoprávnění žen a otázkou sociální spravedlnosti. Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální (ČSNS). Díky svým cestám a znalosti jazyků měla patřičný rozhled. Po Mnichovské dohodě pomáhala organizovat pomoc uprchlíkům české národnosti z obsazených území.
Za okupace se spolu s manželem podílela na činnosti odbojových organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí. Dne 2. srpna 1940 byla zatčena gestapem a podrobena při výsleších bití. Dva roky ji zadržovali na Pankráci a Karlově náměstí, potom v Terezíně. V červnu 1944 ji dopravili do Lipska a nakonec do Drážďan. Byl jí navržen trest smrti, který byl nakonec změnen na osm let vězení. V dubnu 1945 byla americkou armádou osvobozena v Aichachu u Mnichova. Věznění přežil i její manžel, který přečkal pochod smrti. V roce 1946 byla za ČSNS zvolena do Národního shromáždění a stala se členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. Pozornost komunistů si vysloužila mimo jiné svým kritickým pohledem na činnost poválečných lidových soudů. Nelíbila se jí ani oddanost československých komunistů vůči Moskvě.
V září 1948 byla účastníkem schůzky nekomunistických politiků ČSNS, sociální demokracie a lidovců. Milada Horáková pak byla záhy 27. září 1949 zatčena a stejně tak řada dalších vysokých funkcionářů ČSNS. Vyšetřování za pomoci sovětských poradců začalo v ruzyňské věznici 8. listopadu 1949. Samotný soud pak probíhal ve dnech 31. května až 8. června 1950 v Praze. V čele Státního soudu byl JUDr. Karel Trudák a za prokuraturu pověstný JUDr. Josef Urválek. Z třinácti osob obžalováných z činů velezrady a vyzvědačství dostali čtyři lidé trest smrti: M. Horáková, Z. Kalandra, Jan Buchal a O. Pecl.
Hrozný byl nejen zinscenovaný soud, ale také organizovaná nenávist, kdy „lid“ požadoval co nejpřísnější tresty pro obžalované. To bylo něco, co poškodilo morální vědomí národa na dlouhou dobu. Ještě dnes slyšíme výmluvy, že za všechno vlastně mohla „atmosféra studené války“. Jako by někdo nutil tehdejší mocné, aby režírovali procesy, kde obžalovaní museli recitovat předem napsané a absurdní výpovědi. Jako by někdo ze Západu mohl přinutit tehdejší vedení komunistické strany, aby byli nakonec věšeni i nejvyšší komunističtí představitelé a byli pronásledováni dokonce i příslušníci naší zahraniční armády, kteří bojovali nejen na Západě, ale i po boku sovětských vojáků. Všichni věděli, že je to lež. Jako v pohádce o císařových nových šatech všichni věděli, že soudruzi jsou nazí, ale nikdo se to neodvážil vyslovit.
Osud Milady Horákové je varováním, protože svoboda není samozřejmá. Její nepřátelé se mohou objevit vždy znova a vždy znova je třeba se proti nim bránit. Jejím odkazem, který přetrvává, je i to, že do samého konce myslela na druhé více než na sebe. Tady můžeme opakovat větu z jejího posledního dopisu: „Taková láska se přece nemůže rozplynout.“