Na prázdninové měsíce připadá celá řada křesťanských svátků, s nimiž bývají spojené mnohé poutě na známá i méně známá poutní místa. Ta jsou rozesetá jako studánky životodárné vody na mnoha místech Čech, Moravy i Slezska.

Se zajímavými, krásnými a mnohdy romantickými kostelíky se setkáváme nejen ve vnitrozemí, ale i v pohraničních oblastech, které nás spojují s našimi sousedy na opačné straně hraničních hor.

Mnohé z poutních, ale i bývalých farních kostelů a kaplí se před listopadem 1989 nacházely v zakázaném tzv. pohraničním pásmu. To kdysi ukusovalo stovky čtverečních kilometrů poblíž hranic s Bavorskem a Rakouskem. Mnohé z nich bohužel nepřežily dlouhé období devastace a vykořeňování těchto krajů. Příliš upozorňovaly na hodnoty, které se nehodily do plánu budovatelům rudých pořádků.

Jen pro oživení paměti připomenu některé z těch, které padly za oběť budování socialismu na jihozápadní Šumavě: Pohoří, Prášily, Strážný, České Žleby, Cudrovice, Nový Svět, Knížecí Pláně, Hůrka a mnohé další. Někdy si jejich ničitelé vybírali i významné svátky, o kterých pak dotyčný kostel „slavnostně“ vyhodili do povětří, jako tomu bylo například kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie roku 1956 na Knížecích Pláních na Vimpersku.

Avšak mnohá poutní místa přežila - snad zázrakem - tu dlouhou dobu temna. Jejich věže se staly jakýmisi majáky na cestě k lepší budoucnosti. Záhy po pádu totalitního režimu vznikly četné mezinárodní iniciativy na jejich záchranu. Často se poutní kostely staly místy setkávání lidí dobré vůle přes hranice jazyků, obyčejů i národů. Na jejich záchraně se velkou měrou podíleli lidé, kteří museli po II. světové válce nuceně opustit své původní domovy a nacházeli svoji novou vlast v Německu a Rakousku. Na své kořeny však nezapomněli a dodnes chtějí přispívat k obnově bývalé domoviny svých předků.

A tak se místa jako například jihočeské Cetviny, Dobrá Voda u Nových Hradů, Svatý Kámen, Zvonková nebo šumavská Sv. Magdaléna, Stožecká kaple či Dobrá Voda u Hartmanic a mnohé další, staly chrámy smíření a navazování nových přátelství. Na místo železné opony, která surově rozdělovala, tak vznikl náhrdelník přátelství, v němž jednotlivými perlami jsou právě chrámy smíření, které vroubí naše pohraniční hory.

Sám jsem se mnohokrát poutí na takových místech účastnil. Například o letošním svátku sv. Máří Magdalény (22. 7.) v poutním kostele jí zasvěceném, u Zbytin na Volarsku. I tomuto krásnému venkovskému kostelíku ve slohu lehkého baroka, na přelomu 70. a 80. let minulého století už už zvonila hrana. Byl ale zachráněn neúnavnou snahou volarského faráře a původních obyvatel a z tristní podoby chléva pro ustájení dobytka se opět stal chloubou kraje.

Jedna z nejromantičtějších lesních poutí se koná každoročně kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie v polovině srpna v již zmíněné mariánské Stožecké kapli nedaleko Třístoličníka. Počátky této kaple sahají do 18. století, kdy tu slepý kovář z nedalekých Volar opět nalezl zrak. Vybudoval uprostřed lesa pod mohutnou skálou v nadmořské výšce téměř tisíc metrů kapli, která se během let rozšiřovala až do podoby krásného dřevěného kostelíka vystavěného ve stylu šumavských horalů. Nad oltářem byl umístěn obraz Matky Boží s Jezulátkem a bílou růží v tradičních šatech šumavských žen přelomu 18. a 19. století. Když pak po únoru 1948 pravý břeh horního toku Vltavy neúprosně sevřela železná opona a po starých léty vyšlapaných poutních cestách chodili jen po zuby ozbrojení strážci západní hranice socialismu, kaple chátrala a ojedinělé snahy o její záchranu budily jen nevoli a hněv komunistických vládců.
Na přelomu 70. let XX. století už v záchranu kaple nevěřili ani největší optimisté. A tehdy se v mysli původních Šumaváků zrodil plán postavit identickou novou kapli na bavorské straně Šumavy v pohraniční vesničce Philippsreut. Kostelík byl slavnostně vysvěcen v roce 1985. Na sklonku 80. let bylo rozhodnuto, že i původní kaple na české straně bude zachráněna. Události dostaly rychlý spád a od srpna 1990 se na Stožci při poutních bohoslužbách znovu setkávají poutníci z Čech i sousedních Bavor.

Přepadne-li vás někdy smutek nad dnešním stavem naší společnosti, doporučuji návštěvu takovýchto míst. Byla ukazateli cest nejen v minulosti, ale i dnes s nemenší aktuálností ukazují směr hodný následování. Vyrůstají totiž z hodnot, které svou trvanlivost a kvalitu mnohokrát prokázaly. Jsem přesvědčený, že takováto místa jsou důležitými kameny v mozaice srůstající Evropy. Evropy, která vyrůstá z hlubokých základů společné židovsko-křesťanské identity, spojující národy našeho kontinentu.


Aktualizováno podle mého příspěvku pro ČRo 6 z července 2011