V těchto dnech se i letos na adventních věncích a chanukových svícnech v řadě domovů opět rozhořela světla, což je neklamné znamení příchodu předvánoční doby.

Adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují, patří již i u nás neodmyslitelně k předvánoční výzdobě. Tento zvyk nepřímo navazuje na starobylou židovskou tradici svátků světel zvaných Chanuka, které připadají na zhruba stejné období roku. Jde o připomínku úspěšného makabejského povstání proti perzekuci Židů vyvolané Syřany ve druhém století před Kristem.
Název Advent pak pochází z latinského slova „adventus“ – příchod. V křesťanském pojetí označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista a slaví se o Vánocích.

Možná to všechno může zaznívat jako krásná hudba z nějakého hodně vzdáleného světa. Ve světě, jehož jsme součástí, stále často spíše zaznívá střelba zbraní, šíří se „alternativní pravdy“, přetrvávají nespravedlnosti minulosti. Pravda často musí vést těžké zápasy o své přežití. Znamená to snad, že ona prastará proroctví zklamala?

Myslím, že ne. Podívejme se například na dobré příklady třeba z Lichtenštejnska, tak úzce spojeného s našimi dějinami. Zde se starobylé kořeny snoubí v plodné symbióze s moderním světem dneška. Neobávají se dokonce v zákonech odvolávat na několik staletí staré rodinné tradice úspěšného vládnoucího rodu, které spočívají právě na víře v hluboké biblické základy. Ta má sloužit dokonce jako „vůdčí princip budoucích rozhodnutí“, jak stojí v preambuli k Ústavě Knížecího rodu Lichtenštejnů z r. 1993.

Advent, Chanuka i Vánoce jsou svátky světla. Přinášejí dobrou zprávu o tom, že je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Rok co rok se nám s železnou pravidelností vrací ozvěna prorokova volání: „Obraťte se!“ Nikdo dosud tuto naléhavou výzvu z Judské pouště neumlčel. Ani krvavá pronásledování starověku, ani náboženské války středověku, ani novodobé totalitní ideologie, které s pyšnou jistotou hlásaly smrt Boha.

Už sám Kristus při svém vyšetřování na otázku římského prokurátora Pontia Piláta odpověděl: „Mé království není z tohoto světa.“ Je to výstižná odpověď, která ukazuje, že hranice mezi říšemi dobra a zla nekopírují hranice států a národů, ale vedou srdcem každého člověka.

Můžeme to chápat i v tom smyslu, že je lepší v temnotě rozsvítit třeba jen tu jedinou svíčku, než nadávat, že je tma. A když se od té první rozsvícené svíčky bude zapalovat druhá, třetí a třeba tisící, světla té první neubude. Naopak, světla bude přibývat a temnoty ubývat.

Není právě toto inspirativní příklad i pro obnovu naší společnosti? Místo šíření „blbé nálady“ se vážně zamyslet nad tím, jak já mohu pomoci zlepšovat věci kolem nás? Třeba i neúnavnou snahou o odstranění dávných nespravedlností, nahrazováním dezinformací objektivními fakty, pevnými postoji na straně pravdy a práva nebo jen obyčejnými malými krůčky, slušností, poctivostí, férovostí, zájmem o druhého člověka.

Nezlomná síla pravdy, která v konečném důsledku vítězí, jak stojí i na naší prezidentské standartě, a víra, že Hospodin zachovává věrnost navěky, otevírají obzory naděje v obnovu spravedlnosti a příchod pokoje lidem dobré vůle.

Tak pokojné a krásné svátky, přátelé.