V obdobích akutních krizí paradoxně ubývá určitého typu psychických potíží, aby se však v jakési symplexní, plíživé formě objevily v následujících měsících, či dokonce letech. To nejhorší z psychického hlediska mnohé z nás teprve čeká a ještě budeme potřebovat hodně sil.

Slýchám často poznámku, že v současné době jsme my, psychologové jistě na roztrhání. Možná to leckoho překvapí, ale nejsme. Respektive jsme stejně jako kdykoli jindy. Ordinace klinických psychologů a psychiatrů mají tradičně převis poptávky oproti svým možnostem a čekací doby jsou leckde více než dlouhé. Že by však razantně přibývalo pacientů a lidí, kteří mají akutní psychické potíže s probíhající krizí kolem onemocnění COVID-19, se zatím říci nedá.

Když v roce 1997 zasáhly Moravu ničivé povodně, byl jsem student. Moji budoucí kolegové, psychologové, tam tehdy vyrazili s nabídkou akutní krizové intervence těm, kteří byli touto pohromou zasaženi. Vyprávěli mi, že se jim tehdy do rukou místo trpících dostaly spíše lopaty a krumpáče. To byla pomoc, kterou místní potřebovali nejvíce. O pět let později, už jako vojenský psycholog tehdejší 71. záchranné a výcvikové základny Kutná Hora jsem naplno zakusil povodně v Čechách. A stejně jako dříve moji kolegové, i já jsem udělal tu zkušenost, že ani lidé v evakuačních centrech psychology příliš nepotřebovali. A tak jsem místo krizové intervence pytloval, tahal větve z Vltavy a brodil se zatopenými ulicemi.

Fakt, že akutní probíhající krize ještě nemusí znamenat okamžitou dekompenzaci psychického stavu zasažené populace, podporují i statistiky o četnosti sebevražd. Český statistický úřad má dochované údaje o sebevraždách za srovnatelné území s dnešní Českou republikou od roku 1876. Zde jsou na první pohled patrná dvě skoková snížení, a sice v období dvou světových válek. Můžeme sice počítat s tím, že tato data jsou zřejmě částečně podhodnocená, což může být způsobeno tzv. válečnými sebevraždami, které nebyly evidovány jako sebevraždy z důvodu nezjištěné nebo jinak klasifikované příčiny úmrtí, ale musíme brát úvahu i možnost, kterou uvádí někteří odborníci, totiž že opravdu došlo k jejich rapidnímu úbytku v důsledku působení války jako tzv. integrativního efektu.

Znamená to snad, že lidé zvládají krize bez potíží a psychology a psychiatry tedy nakonec ani nepotřebují? Pohříchu tomu tak není, neboť důsledky prožitých strachů, úzkosti a stresu přijdou se zpožděním, mnohdy i v řádech měsíců či let. Zmínil jsem povodně v roce 1997. Shodou okolností jsem měl kolegu, který pocházel z jedné z nejzasaženějších obcí, z Troubek u Přerova. V době povodní byl adolescent a s jistou mírou zahanbení se mi svěřil, že na to léto vzpomíná vlastně velmi pozitivně, váže se mu k němu řada příjemných zážitků. A to i přesto, že měli ztráty v rodině jak životní, tak materiální. Zároveň však dodal, že mu cca půl roku po povodních zemřel otec na infarkt, u jednoho člena rodiny se objevilo nádorové onemocnění a teta užívá od té doby psychofarmaka. Podobné zkušenosti udělali praktičtí lékaři a specialisté po povodních v roce 2002. Zaznamenali nárůst psychosomatických potíží – alergie, atopický ekzém, vysoký krevní tlak, nejrůznější bolesti zad, kloubů, hlavy atd. Nejde nikterak o české specifikum. Jedna čínská studie (1) uvádí nárůst duševních potíží po povodních v roce 1998 až rok po samotné události. Turečtí vědci Karanci a Rüstemli (2) uvádějí nárůst výskytu posttraumatických potíží související se zemětřesením v roce 1992 v průběhu dvou následujících let po katastrofě. Mnoho studií o dynamice posttraumatických poruch byla učiněna v souvislosti s teroristickými útoky na Spojené státy, 11. září 2001. Jedna z nich (3) uvádí významné zvýšení PTSD ze 14,3% dva až tři roky po 9/11 na 19,1% čtyři až pět let po 9/11. V tomto časovém období došlo k největšímu nárůstu PTSD u záchranářů (z 12,1% na 19,5%). Obyvatelé přilehlých budov a lidé, kteří byli během útoku na ulici nebo v tranzitu na dolním Manhattanu měli nejvyšší prevalenci PTSD (23,2%) po čtyřech až pěti letech po 9/11. Své o dlouhodobých dopadech stresu vědí i přeživší holokaustu. Studie (4) uvádějí významně vyšší frekvenci sebevražd u těch, kteří sice unikli šoa, ale dohnaly je deprese, pocity viny za to, že oni přežili a jiní ne či jiné psychické potíže.

Konečně jako bývalý vojenský psycholog něco vím o tom, jak vypadají následky válečného nasazení u vojáků. Zatímco akutních psychických dekompenzací během trvání mise bývá poskrovnu, válečný stres si svou daň vybere později. Výskyt PTSD u veteránů z Afghánistánu a Iráku se dle různých studií pohybuje mezi 11% - 20% přičemž se odhaduje, že až 30% veteránů během dalšího života zažije některé posttraumatické potíže (5).

Nu a jak jsme na tom my, uprostřed času koronaviru? Dal jsem si tu práci a obvolal několik svých kolegů psychoterapeutů a pak ty, kteří jsou tzv. v první linii, tzn. jsou na linkách důvěry či pracují v krizových centrech. Potvrdili mi to, co zažívám sám s mými pacienty. Žádný dramatický nárůst úzkostných stavů či jiných reakcí na stres zatím neprobíhá. Pacienti, kteří se dlouhodobě léčí s nějakou psychiatrickou diagnózou, jsou vesměs nezasaženi stávající situací. Pochopitelně se i u nich objevuje běžný strach či obava, ale s trochou nadsázky lze říci, že daleko více „blázní“ ti, kteří ordinace psychologů a psychiatrů nenavštěvují a to ještě toto „bláznění“ nesouvisí ani tolik s duševní poruchou jako spíše s inteligencí a tu my bohužel léčit neumíme. Dle mých kolegů a přátel většina hovorů na linky důvěry se vesměs týká buď řešení životních situací, které se současnou situací nesouvisí – tedy tito klienti by volali tak jako tak - nebo s žádostí o pomoc při zvládání praktických problémů. A tak například linky pro seniory opakovaně vysvětlují klientům aktuální otevírací doby supermarketů pro starší občany, neb to vláda stále mění nejspíše jako kognitivní tréning paměti coby prevenci demence. Anebo radí, jak naladit ČT 3 či pomáhají v zajištění roušek, dezinfekcí a jiných ochranných pomůcek. Jedna moje kamarádka uvedla též zajímavý postřeh. Zaznamenala úbytek suicidálních ideací, tedy myšlenek na sebevraždu. Může jít o náhodu, ale též by to mohlo korespondovat s výše zmíněnou nižší četností sebevražd v dobách válek.

Přesto jisté signály ukazující, že krizová situace trvá již dlouho a má na nás vliv, jsou. Pomalu se zvyšuje výskyt případů domácího násilí. Přesná čísla o počtech vykázání z domácnosti, která vydává Policie ČR, za období karantény zatím nemáme, ale podle informací z Francie či Číny lze usuzovat, že se tyto případy sociální patologie nevyhnou ani nám. Samota začíná doléhat též na seniory, kterým chybí kontakt s dětmi a vnoučaty, nebo byli zvyklí na sice sporadický, přesto však významný kontakt s pracovníkem sociální péče. Nyní jim zbylo jen krátké setkání s člověkem v roušce, který se navíc snaží neprodlužovat kontakt proto, aby seniora neohrozil. I tak se ale zdá, že česká společnost zatím zvládá koronavirovou krizi v dobré duševní kondici. Nemalou měrou k tomu přispěla i celonárodní ergoterapie v podobě šití roušek. Osobně nevím, jak dalece roušky chrání a zda vůbec chrání a jestli jich je či není dost. Rozhodně však říkám – šijme je a nosme je. Obě tyto činnosti očividně snižují míru bezmoci a úzkosti a už proto mají smysl.

Jak však plyne ze zkušeností z jiných mimořádných a stresujících událostí, to nejhorší nás v oblasti duševního zdraví teprve čeká. My psychologové a dále psychiatři, ale též praktičtí lékaři a specialisté bychom se měli připravit, že v horizontu měsíců a možná i let po epidemii se na nás začnou obracet lidé, které současný i budoucí stres související s důsledky krize dožene se zpožděním. Lze očekávat nárůst psychosomatickcých potíží. Mezi ty nejčastější patří poruchy imunity, tedy obvykle vznik alergií, atopické ekzémy, rozvoj astmatických potíží, poruchy kardiovaskulárního systému (typicky vysoký krevní tlak) a bolesti nejrůznějších částí těla, nejčastěji v oblasti zad a hlavy. Z psychických potíží se objeví potíže se spánkem, poruchy nálady a rozvoj úzkostí společně s panickou úzkostnou poruchou. Budou se na nás obracet i lidé, jejichž klinický obraz bude obsahovat tak trochu od všeho něco, což mezinárodní klasifikace nemocí sdružuje pod diagnózu poruchy přizpůsobení. Nepochybně naroste i počet klientů v manželských poradnách (to budou ti s nadějí, o ty ostatní se bohužel postarají právníci). Zvláštní skupinou jsou pak dětští psychologové, kterých je pohříchu ještě méně než těch dospěláckých, neboť je, dle mého skromného názoru, čeká vyšší výskyt tzv. poruch chování. Konečně, podcenit nesmíme ani možný nárůst sebevražd, které nejspíše klesají v době krizí, ale bohužel významně narůstají s nezaměstnaností, jejíž, doufejme krátkodobý nárůst, musíme předpokládat. Řada studií (6) identifikovala kladný vztah rostoucí nezaměstnanosti a úrovně sebevražednosti. Toto potvrdila i studie Arltové a Antovové (2016). Nezaměstnané osoby tvoří v průměru 11 % všech zasebevražděných osob, a vliv nezaměstnanosti se prokázal i v jejich modelu. Ze statistických dat zachycující vývoj počtu sebevražd a míry nezaměstnanosti vidíme rapidní nárůst sebevražd po roce 2008 (7). Již nyní jsou u nás lidé kvůli čínské chřipce bez práce a jejich počet, tak jako počet živnostníků, kteří budou muset své podnikání ukončit, ještě poroste. Pokud v posledním statisticky zpracovaném roce 2018 ukončilo svůj život sebevraždou 1 352 osob, je možné že nárůst nezaměstnanosti a s tím spojený zvýšený výskyt sebevražd v následujících letech může mít na svědomí desítky životů. Připočteme-li další úmrtí související s prožitým stresem, může se stát, že výsledný počet těchto obětí bude vyšší, než zemřelých na nemoc COVID-19.

Je důležité si uvědomit, že stres, zejména ten dlouhodobý, je skutečně zhoubný a není žádnou hanbou pro nikoho přiznat si, že už to nezvládá. Platí, že čím dříve se začne s terapií důsledků stresu, tím lepší je prognóza. Rád bych tedy zde připomněl: To, že se nyní cítíme celkem dobře, neznamená, že nemůžeme mít potíže později. Každý má právo přijít a říci: „Nějak mě to dohnalo, nezvládám, je mi zle“. Jít k psychologovi či psychiatrovi už dnes chválabohu není hanba ani stigma, jako tomu bylo kdysi. V jistých kruzích už je dokonce „vlastní cvokař“ cosi jako společenský status. Tak toho využijme. Čím dříve se s takovým člověkem začne pracovat, tím lépe. Nestyďme se za své splíny, bude nás takových hodně. Tato krize neskončí tím, že sundáme roušky a otevřou se hospody. Bude nás čekat mnoho náročných měsíců a možná i let. Řada lidí přijde o práci, někomu se rozpadne manželství a většina z nás více či méně zchudne. To vše samozřejmě nakonec zvládneme. A proč by také ne? Koneckonců jsme Češi. Přežili jsme dvě světové války, dvě okupace a dvě přímé prezidentské volby. Co nám také jiného zbývá. Ale než to vše bude definitivně za námi a my o tom budeme vyprávět svým dětem a vnukům, nebojme se požádat o pomoc.


Zdroje:
1) Dai W, Kaminga AC, Tan H, et al. Long-term psychological outcomes of flood survivors of hard-hit areas of the 1998 Dongting Lake flood in China: Prevalence and risk factors. PLoS One. 2017;12(2):e0171557. Published 2017 Feb 7. doi:10.1371/journal.pone.0171557
2) Karanci, N., A., Rüstemli, A. (1995) Psychological Consequences of the 1992 Erzincan (Turkey) Earthquake. Disaster, Volume19, Issue 1, March 1995, Pages 8-18
3) Brackbill RM, Hadler JL, DiGrande L, Ekenga CC, Farfel MR, Friedman S, Thorpe LE. Asthma and posttraumatic stress symptoms 5 to 6 years following exposure to the World Trade Center terrorist attack. JAMA. 2009;302:502–516. doi: 10.1001/jama.2009.1121.
4) Např. Roden, R. G. (1982). Suicide and Holocaust survivors. Israel Journal of Psychiatry and Related Sciences, 19(2), 129–135.
5) https://www.ptsd.va.gov/understand/common/common_veterans.asp
6) Např. Hamermesh, D. – Soss, N. 1974. An Economic Theory of Suicide. The Journal of Political Economy 82, s. 83–98
7) Arltová, M., Antovová, M. (2016) Statistická analýza sebevražednosti v České republice z pohledu Časových řad. Demografie, 2016, 58: 29–48