Vláda a úřady naprosto odepsaly nejmladší generaci, na kterou hodily břemeno sociální deprivace a které bez mrknutí oka sebraly vše, na čem dětem a mladistvým záleží - školu, sporty a kontakt s kamarády. Přitom na sebe vzala odpovědnost za rapidně se zhoršující psychický stav dětí a dospívajících a v konečném důsledku i za zvýšenou četnost sebevražd v této věkové kategorii.

Jako psycholog slýchám v poslední době čím dál častěji větu – „ty teď asi nemáš o práci nouzi“. Ne nemám. Přibližně každý týden se mi ozve jeden až dva noví klienti, kteří žádají konzultaci nebo i systematickou psychoterapii. Stejně jsou na tom moji kolegové. Přesto o ty, kteří se rozhodnou řešit své potíže jakkoli odborně, nemám strach. Udělali důležitý krok, kdy si přiznali, že už to sami nezvládají a potřebují pomoc. V ohrožení jsou však tisíce a možná desítky tisíc těch, kteří zůstávají se svými problémy sami. A v této souvislosti vystupují nejvíce do popředí děti a dospívající. Pro ilustraci uvedu dva konkrétní případy ze současnosti:
Pacientka mi vypráví o svém synovci. Je mu 14 let, žije na panelovém sídlišti. Před covidem to byl aktivní kluk, sportující, závodně hrající házenou, zvládající školu s tím, že po deváté třídě by rád šel na gymnasium. Volno trávil s kamarády. O prázdninách jej bavily výlety na kole. Nyní již řadu dní nevychází ven. Většinu času leží na posteli a nic nedělá. Do online výuky jej rodiče musí nutit a kontrolovat, zda si zapnul mikrofon. V hodinách je pasivní, jen poslouchá. Sám se neučí. Když se však s ním učí rodiče, je aktivní. Vyžaduje jejich přítomnost a v jejich společnosti je schopen školním povinnostem věnovat přiměřený čas a píli. Pokud však rodiče opustí pokoj s tím, že nyní by se měl učit sám, neudělá to a opět upadne do pasivity.
Příběh druhý vyprávěný kolegyní, dětskou psycholožkou: Dívka, 13 let. Společenská, od raného věku vyhledávající skupiny dětí. Bez úzkostí či studu si v každé dětské skupině rychle našla kamarády. Zvládala i odloučení od rodičů, například když byla s prarodiči nebo když od první třídy jezdila na dětské tábory. Dobře se dokázala adaptovat na nové prostředí. Celkově optimistická, energická a veselá. Přibližně od ledna se začaly objevovat stavy plačtivosti, letargie. Má dojem, že tento stav už nikdy neskončí, chybí jí její přátelé a spolužáci. Je s nimi sice v častém online kontaktu, ale už jí to nestačí. Zvýšená potřeba po objetí od rodičů. Stýská se jí. Překvapuje jí, že si skoro nepamatuje, jaké to bylo před covidem.

Bylo by nanejvýše nevědecké vyvozovat z dvou kauz obecný trend. Přesto, laskaví čtenáři, nevšimli jste si v posledních týdnech či dokonce měsících, že se děti a dospívající mění? A není v těchto dvou případech cosi, co je vám povědomé?

Vláda a úřady neustále akcentují dvě věci, které jsou nejvíce ohrožené a které je třeba chránit – seniory a ekonomiku. V tomto zájmu naprosto odepsala nejmladší generaci, které bez mrknutí oka sebrala vše. Ano vše, neboť co potřebuje dítě či dospívající? Školu, co nejčastější kontakt s vrstevníky, sport a zábavu. To vše je již bezmála půl roku nedostupné nebo zakázané. Nic z toho, co jsem vyjmenoval, není žádný luxus. Povinně se chodí do škol už od dob Marie Terezie. Cosi jako společenské hry mají i lidoopi a snad každý průměrně vzdělaný člověk ví, že hry slouží dětem k učení. Sociální vazby, kontakt s vrstevníky při hrách, sportech či zábavě totiž plní důležitý stimulační prvek pro rozvoj specifických mozkových center, která se musí rozvinout v konkrétní době a pokud se tak nestane, mnohdy se již tento deficit nedá dohonit. Neurologové již nyní postulují funkční změny některých mozkových procesů dětí a dospívajících způsobené sociální deprivací, do které je vláda uvrhla. Školy totiž nejsou jen místem pro učení. Jsou to místa, kde se děti stýkají, emocionálně se rozvíjejí a pro některé je to útočiště před problémovým rodinným životem. Ve Velké Británii prohlásil profesor Russell Viner, prezident Královské vysoké školy pediatrie a zdraví dětí: „Když zavřeme školy, uzavřeme jejich životy.“ Rozdíl mezi online výukou a normální školou je asi jako mezi vibrátorem a souloží. Sebelepší technika nikdy nenahradí živé lidi, které mám možnost vnímat 3D a všemi smysly.

Neurologické problémy však nejsou jedinou ranou, která na naše děti dopadá. Podle studie Národního ústavu pro duševní zdraví narostly kvůli covidu a vládním opatřením trojnásobně úzkostné a depresivní poruchy (zdroj). Pokud by si snad někdo myslel, že se tento trend dětí netýká, velmi se mýlí. Deprese a úzkosti postihují i mladé a dokonce děti. I v této věkové skupině narostly počty nemocných. Ostatně obě výše zmíněné kazuistiky dávají tušit, že se u daných dětí rozvíjí depresivní symptomatika. Někdo by mohl namítnout – dobrá, ale na covid se umírá, zatímco na depresi nikoli. Omyl. Deprese je nemoc, na níž každý rok zemřou tisíce lidí. Jak? Inu vlastní rukou, neboť deprese významnou měrou zvyšuje riziko sebevražd. Bylo by dobré si připomenout, že i v dobách bezcovidových patřily sebevraždy k druhé nejčastější příčině úmrtí u mladistvých. Český statistický úřad dosud nevydal čísla o sebevraždách a věkovém složení obětí za loňský rok. Ani odborné studie na toto téma u nás dosud nejsou. Pozornost však vzbudila data, která byla zpracována ve státě Texas a Nevada v USA. V obou státech narostly počty sebevražd mladistvých dvojnásobně (zdroj, zdroj) V Nevadě to dokonce vedlo k velkému tlaku ze strany rodičů těch dětí, které dobrovolně odešly ze života k tomu, aby vláda znovu otevřela školy a zachránily se tak životy těch, kteří by neúnosné podmínky isolace nezvládly později. Samozřejmě, že se najdou mudrlanti, kteří budou tvrdit, že české děti jsou jiné než americké. OK. Tak sem s argumenty, jsou-li nějaké. Opravdu je možné, že českým dětem na rozdíl od těch amerických nevadí zavřené školy, zakázaný sport, a to i venkovní, chybějící kontakt s kamarády a možnost s nimi podnikat různé vylomeniny, které patří k věku? Pokud však připustíme, že děti jsou v zásadě stejné kdekoli na světě, zjistíme, že máme problém. Nebo si snad můžeme být naprosto jistí, že si naše děti nezačnou sahat na život ve větší míře tak, jako v Nevadě a Texasu? Pokud za to dá někdo ruku do ohně, nemá o naše děti obavu a ví jistojistě, že to děcka zvládnou bez ztráty kytičky, ať nečte dál.

Dost bylo psychologie a statistických dat. Nyní pojďme k občanskému aktivismu. Přiznejme si, že vláda hodila naše děti přes palubu. Z vysoka na ně kašle. Vůbec ani stínem nehledá možnosti jejich alespoň částečného návratu do normálního života. Místo toho hledá důvody, proč to nejde a klade na ně další a další tíhu sociální deprivace. Proč to dělá? Nevím, do hlav jím nevidím, ale faktem je, že pro premiéra to nejsou jeho voliči, ministr Hamáček má svých starostí s předraženým nákupem nekvalitních čínských ochranných pomůcek dost a doktor Blatný se chová jako zcela dehumanizovaný lékař, který vidí pouze symptom a není schopen ani ochoten vidět za ním živého člověka. Nu a ministr školství Plaga? Nevím o tom, že by za děti kdovíjak bojoval. A tak si položme onu leninovskou otázku: Co dělat?
Nikdy jsem v médiích otevřeně nepodrýval dodržování vládou nařízených opatření, ačkoli si o nich myslím své. Nyní to však udělám. Takže:

Rodiče, pokud chcete svým dětem pomoci, aby neupadly do depresí a nemuseli jste se bát, že si sáhnou na život, pouštějte je ven a zejména mezi kamarády, co jen to je možné. Vysvětlete jim, ať v kontaktu s nimi a po něm používají 3R (roušky, rozestupy, mytí rukou) a ať jsou maximálně na čerstvém vzduchu. Pokud můžete, uspořádejte pro ně – zejména pro ty malé - nějaké soutěže či hry, při kterých se zapotí, vyhrají nebo prohrají, pohádají se nebo zasmějí, zkrátka zažijí alespoň na chvíli normální svět. Vezměte je mimo zastavěnou oblast, kde si budou moci sundat roušky, aby viděly normální tváře lidí kolem sebe. Mohly opět číst jejich mimiku a další neverbální signály.

Učitelé, pokud máte trochu dobrodružnou duši a jste již očkovaní, zkuste udělat něco, co dělali vaši kolegové za nacismu či komunismu. Uspořádejte pro děti cosi jako tajnou, podzemní výuku. Vypněte počítač, který již nejspíše stejně nenávidíte, tak jako vaši žáci a potkejte se alespoň s některými z nich osobně. Možná vám vyjdou vstříc podobně naladění rodiče, kteří disponují větší místností. Ještě lepší by bylo vyzvat děti, bude-li k tomu počasí, k tajné výuce pod širým nebem. Vím, že po vás chci hodně a chápu, pokud se k tomu ať už z jakéhokoli důvodu neodhodláte, ale vy, kteří byste do toho šli, uděláte pro vaše žáky strašně moc, nejspíše víc, než si vůbec můžete pomyslet.

Pokud byste se rodiče či učitelé při páchání výše doporučeného dostali do konfliktu s policií, buďte k nim maximálně slušní. Pokuste se daným příslušníkům vysvětlit, co vás k porušení některých nařízení vedlo. I policisté jsou rodiče a možná mají se svými dětmi stejné starosti jako vy. Odvolejte se na tento článek. Jsem připraven si nabádání k této trestné činnosti zodpovědět.

A my všichni ostatní, začněme opravdu hlasitě a asertivně tlačit na vládu, ať začne děti vracet do škol a otevře venkovní sportoviště. Učitelé již jsou mnohde proočkovaní, a tedy chránění. Je nutné ne za měsíc či „výhledově“, ale pokud možno ihned vrátit dětem jejich svět, či alespoň něco málo z toho, co jim epidemie vzala. A protože jim vzala z jejich světa vše, i malé věci se počítají. Každá civilizace, chce-li přežít, musí chránit svou budoucnost, tedy děti. Pokud je odepíšeme jako vláda a dál je necháme nést břemeno izolace, prostě o ně přijdeme. Začněme konečně zachraňovat děti.