Kočičí záležitost
Na nízké zídce sedělo kotě. Mourek, přesněji moureček, nezdálo se totiž větší než tenisový míček. Sedělo a očima jako dva akvamaríny si mě zpytavě měřilo. Přítomnost pokradmého strávníka se podle stavu kočičí misky dala tušit již několik dní, tváří v tvář jsme si ale stanuli poprvé.
Osud mi jeho prostřednictvím dopřál vzácnou, ojedinělou příležitost – hleděla jsem do překrásných zorniček ryzí, divoké, nespoutané přírodě. Ani lísteček se nepohnul, ani hlásek se neozval (bůhvíproč mi právě tahle věta utkvěla v paměti z hodin českého jazyka), čas se zastavil, ale jen na letmý okamžik, jen mezi mnou a plachým zvířátkem. Za naší nízkou zídkou nesmlouvavě pokračoval v kořistnické spanilé jízdě. Tu a tam zakvílely pneumatiky, zatrylkoval kos, zaštěkal pes nebo zahalekali rozjívení uličníci, já strnula a pokoušela se učinit neviditelnou, nebo alespoň nenápadnou.
Chtě nechtě se mi vnucovala otázka, jak mě asi vidí taková malá šelma? Ehm, samička podivného dvounohého tvora, nemladá, nestará, osrstění nevalné, zrak chabý, čichové schopnosti mizivé, mrštnost veškerá žádná, na dálku páchne psiskem nejhoršího teriéřího ražení, vyzařuje divnou elektronickou auru (jářku, ona snad prosedí celé dny u počítače!). Naší řečí nemluví, vydává směšný zvuk, zní to dočista jako „čiči, čiči“ – na tohle jí přece žádný průměrně inteligentní kocour neskočí –, drápky do živého jen tak nezatne, kdož ví, jestli by mi vůbec dokázala něco ulovit, ale vemlouvá se miskou namleté flákoty. Tedy, vyžít se na tom s trochou sebezapření dá, ale jinak jste se moc nepředvedli, hoši od Whiskasu. Tadyhle pan služebně starší kocour se k té divné osobě sice lísá, ale vím já, co má za lubem? Nespořádá náhodou jedno kotě k snídani, dvě k obědu a čtyři k večeři? Tím se badatelský zájem i trpělivost malého mourka zdály vyčerpány, více o mně pravda říci nelze. Zastříhal špičatými oušky, zmizel v přilehlém křoví, zakletí pominulo, fraška života opět zahrabala kopyty a vyrazila vpřed jako splašená herka.
V kočičím světě nepatřím k úplným začátečníkům, odchovali jsme několikero nalezenců, nedávno šťastně rozhojnil naši rodinnou smečku kocourek-bezdomovec Adolf řečený Dolfík (zvláštní znamení: hnědá patka a knírek), setkání s divočinou mě nicméně nesmlouvavě předhodilo všanc literárně nadužívaným smíšeným pocitům (co jsem se o nich napřekládala, co jsem se o nich napsala!). Nejprve se přihlásil ochranitelský pud, v patách mu klusaly obavy, zodpovědnost, pokora i bezmoc, v dálce vlála bílou hřívou naděje. Snad si kotě zvykne alespoň na místo, kde se pravidelně rozdává krmení, snad vyroste, zesílí a dost možná – ale to namyšleně předbíhám – jednou přijde a něžným hláskem zapřede: „Ochoč si mě…“
Ptala jsem se přátel, i přátel na Facebooku, zdali plaché stvoření dokáže časem strpět osobu, která mu nosí potravu. Názory se lišily dosti zásadně, téměř bych se nebála užít slova diametrálně. „Jasně a rychle,“ soudili zástupci prvního tábora. „Divoký kotě? Nikdy. Jako bys krotila lišku,“ zněl verdikt protistrany – patrně jí vytanul na mysli týž klasik. Nejmoudřejší odpovědi jsem se dočkala z Britských ostrovů, zněla: „Čas ukáže.“ Já mohu nesouhlasit, mohu se přít a vzpouzet, stavět se na hlavu nebo lomit rukama, plakat, naříkat či štkát, nakonec mi stejně nezbude, než přijmout jeho verdikt.
Osud mi jeho prostřednictvím dopřál vzácnou, ojedinělou příležitost – hleděla jsem do překrásných zorniček ryzí, divoké, nespoutané přírodě. Ani lísteček se nepohnul, ani hlásek se neozval (bůhvíproč mi právě tahle věta utkvěla v paměti z hodin českého jazyka), čas se zastavil, ale jen na letmý okamžik, jen mezi mnou a plachým zvířátkem. Za naší nízkou zídkou nesmlouvavě pokračoval v kořistnické spanilé jízdě. Tu a tam zakvílely pneumatiky, zatrylkoval kos, zaštěkal pes nebo zahalekali rozjívení uličníci, já strnula a pokoušela se učinit neviditelnou, nebo alespoň nenápadnou.
Chtě nechtě se mi vnucovala otázka, jak mě asi vidí taková malá šelma? Ehm, samička podivného dvounohého tvora, nemladá, nestará, osrstění nevalné, zrak chabý, čichové schopnosti mizivé, mrštnost veškerá žádná, na dálku páchne psiskem nejhoršího teriéřího ražení, vyzařuje divnou elektronickou auru (jářku, ona snad prosedí celé dny u počítače!). Naší řečí nemluví, vydává směšný zvuk, zní to dočista jako „čiči, čiči“ – na tohle jí přece žádný průměrně inteligentní kocour neskočí –, drápky do živého jen tak nezatne, kdož ví, jestli by mi vůbec dokázala něco ulovit, ale vemlouvá se miskou namleté flákoty. Tedy, vyžít se na tom s trochou sebezapření dá, ale jinak jste se moc nepředvedli, hoši od Whiskasu. Tadyhle pan služebně starší kocour se k té divné osobě sice lísá, ale vím já, co má za lubem? Nespořádá náhodou jedno kotě k snídani, dvě k obědu a čtyři k večeři? Tím se badatelský zájem i trpělivost malého mourka zdály vyčerpány, více o mně pravda říci nelze. Zastříhal špičatými oušky, zmizel v přilehlém křoví, zakletí pominulo, fraška života opět zahrabala kopyty a vyrazila vpřed jako splašená herka.
V kočičím světě nepatřím k úplným začátečníkům, odchovali jsme několikero nalezenců, nedávno šťastně rozhojnil naši rodinnou smečku kocourek-bezdomovec Adolf řečený Dolfík (zvláštní znamení: hnědá patka a knírek), setkání s divočinou mě nicméně nesmlouvavě předhodilo všanc literárně nadužívaným smíšeným pocitům (co jsem se o nich napřekládala, co jsem se o nich napsala!). Nejprve se přihlásil ochranitelský pud, v patách mu klusaly obavy, zodpovědnost, pokora i bezmoc, v dálce vlála bílou hřívou naděje. Snad si kotě zvykne alespoň na místo, kde se pravidelně rozdává krmení, snad vyroste, zesílí a dost možná – ale to namyšleně předbíhám – jednou přijde a něžným hláskem zapřede: „Ochoč si mě…“
Ptala jsem se přátel, i přátel na Facebooku, zdali plaché stvoření dokáže časem strpět osobu, která mu nosí potravu. Názory se lišily dosti zásadně, téměř bych se nebála užít slova diametrálně. „Jasně a rychle,“ soudili zástupci prvního tábora. „Divoký kotě? Nikdy. Jako bys krotila lišku,“ zněl verdikt protistrany – patrně jí vytanul na mysli týž klasik. Nejmoudřejší odpovědi jsem se dočkala z Britských ostrovů, zněla: „Čas ukáže.“ Já mohu nesouhlasit, mohu se přít a vzpouzet, stavět se na hlavu nebo lomit rukama, plakat, naříkat či štkát, nakonec mi stejně nezbude, než přijmout jeho verdikt.